Život holky ze zámku 2

ZMIZENÍ (89/1)

Nový den. Zase o den blíže svatbě. Uvědomila jsem si a zároveň se zastyděla za to smýšlení. Jistě, chci se provdat za Kristiána, jen se bojím, nic víc v tom není. Trochu nervozity, malinko hysterie... Vždyť zbývají pouze dva týdny!

Když jsem se oblékala a potom v klenotnici hledala něco hezkého jako doplněk, narazila jsem hnedle na dvě věci, které mi způsobily příšernou bolest u srdce.

Překrásný náhrdelník, s modrými kameny, který mi daroval Viktor a pak v neposlední řadě, úplně na dně samotné krabičky, snubní prsten. Ten hloupý kus kovu, nebudu mít odvahu nikdy vyhodit. Myšlenka za myšlenkou a tragédie za tragédií. Vrátila jsem se zpátky do té návštěvy, která se nevyvedla, jak by asi měla. To bylo naposledy, co jsem ho viděla. Pak už jsem za ním nejela a on se o nic nepokusil. Byla jsem ráda, z jeho strany, že pochopil, že to nemá cenu, ale uvnitř mě to i trochu zamrzelo. Přeci jenom prožili jsme spolu víc jak pět let a dle jeho povahy... Dost! Nemůžu nad ním uvažovat, vždyť si protiřečím. Jsem ráda, že se stáhnul a přitom mi to vadí? Nejsem já pitomá? Jsem.

Váhavě jsem mnula v prstech ten skvost a uvažovala, zda jeho užitím nebudu moc troufalá. Kristiánovi by se to jistě nelíbilo. Pravda. Vrátila jsem ho zpět do klenotnice a místo něj jsem vytáhla jiný, ten od Kristiána.

Když jsem došla do jídelny, zjistila jsem, že ani strýček, ani Kristián nejsou přítomní. Strýček nemešká, nikdy. Proto mě napadlo, že se vyskytuje nejspíše na hřbitově. Byla bych ráda, kdyby ho to už pustilo. Akorát se ničí a trápí. Chápu ho, ale zase na druhou stranu...

Sedla jsem si ke stolu a nalila si z porcelánové konvice bílou kávu. Vyloženě jsem si užívala horkost hrnečku, jelikož mi byla už od Božího rána zima. Venku to počasí taktéž nevypadalo nijak příznivě. Zataženo, sychravo. Dokonce poprchávalo! Doufám, že se vyčasí!

Pak jsem si všimla na stříbrném tácu nějakého dopisu. Natáhla jsem se k němu a zjistila, že to je ve skutečnosti pozvánka. Na ples. Od Jachnických. Ale ne. Pořádají plesy každou chvíli. Zajímalo by mě, zda to dělají kvůli vdavkám. Ale jinak to znamená, že tam budou všichni. Není to tak dlouho, co jsme uspořádali zásnubní slavnost, kde tu bylo velké množství, ať už chtěných nebo nechtěných hostů. Ale tentokrát je nemám moc chuť vidět znova. Především ne, ten výkvět společnosti jako jsou sestry Jachnické, že.

V poklidu a samotě jsem se nasnídala. Přemýšlejíc stále o té nové události. Zvažovala jsem, zda Kristián bude chtít jít a pokud ano, co si vezmu na sebe. Nechtělo se mi tam, ale to neznamená, že tam Kristiána nechám jít samotného. Ta pijavice Klementina by mu nedala pokoj. A možná ani Klaudie ne, rozhodně by do něj hučela, jak její sestra je skvělá žena. Pff. Ona určitě. Jedna lepší než druhá.

Z toho usilovného přemýšlení mě vytrhla rána. "Alexandře, dávej pozor!" řekla jsem ještě dříve, než jsem se podívala na jeho místo. Bylo prázdné. Rozhlédla jsem se tedy po celém zasedacím pořádku, ale nikdo u stolu nebyl. Krom mě a právě vcházející služky, které byla zdrojem hluku, a která se rázem omluvila, tu nikdo nebyl.

"Neviděla jsi mého syna?"

"Ne, paní."

"A pana Kristiána?"

"Ne, paní."

"A co pan Leopold?" zkusila jsem do třetice.

"Bohužel." odvětila a věnovala mi zdvořilý úsměv. Kde, proboha, jsou? Nevědomky jsem se zamračila a nechtěně se začala obávat. Rázně jsem vyšla z jídelny a v hale se rozhlédla. Jedna chodba, druhá, jedny dveře, druhé, třetí, schodiště. Dům je obrovský, mohou být kdekoliv, jenže v tomto okamžiku se mělo snídat!