Život holky ze zámku 2

SAMÉ INTRIKY (47/3)

..."Dovolíte?" zamrkala jsem na ní.

"Jistě." odpověděla, nemusela se ani starat o nového tanečního partnera, naskytnul se vzápětí. Tak krásná a na ocet? V žádném případě.

"Kristiáne? Co to tady předvádíš? Kdo to je?" zeptala jsem se na rovinu.

"Snad nežárlíš?!" oponoval s úšklebkem. Dýchej!

"Samozřejmě, že ne! Odpověz, kdo to je?!!"

"Je to znát, že ne." smál se a jednoduše mi nechtěl odpovědět.

"Jsi na sebe pyšný, co?"

"Když jsem tě donutil žárlit, tak celkem ano."

"Ale já na tebe nežárlím!"

"Ne? Tak proč tahle vyvádíš? Proč tě ta slečna zajímá? Hm?" zvážněl.

"Nesnesu, jak si se mnou zahráváš!"

"Johano, upřímně mi řekni, že pro tebe nic neznamenám!" vyštěkl a hleděl mi do očí. Nechtěla jsem uhnout pohledem! Byla jsem přeci hrdá!

"Kdo je ta coura, si zjistím sama." nakonec jsem prohlásila.

"Tohle je vážně směšné a ještě víc to, co mezi sebou předvádíme!" ještě jsem za sebou slyšela, když jsem se mu vytrhla z náručí a nasupeně odcházela. Stop. Zastavila jsem se, vrátila jsem se k němu zpět.

"Ne, to ty jsi směšný a ubohý zároveň. Jsi slaboch, když mi ani nedokážeš říct, že je to tvoje milenka. Ta se kterou jsi byl, když jsi na čtyři roky zmizel - ta kterou jsi miloval!"

"Kde jsi tohle vzala?"

"No, to je také směsné, od úplně cizího člověka. I ten toho ví víc než já! Můžeš být na sebe pyšný, podruhé!" domluvila jsem a opravdu odešla. Vzala jsem si nabízený alkohol. Potřebuji ho jako sůl. Dýchej! Kriste Pane, já nemůžu dýchat, nejde to! Cloumal se mnou vztek. Nestihla jsem vypít ani poslední zbytky vína a už jsem viděla Kristiána, jak se baví s Klementinou a Klaudií! Tohle je zoufalé. On si to vyloženě užívá! Mučí mě! Dělá mi naschvály! Proč mi to jenom dělá? Proč mi lže? Nedávalo mi to smysl!

Čekala bych všechno, ale tohle by mě nenapadlo - že se začne předvádět! To si je mnou tak neskutečně jistý? Sází na to, že bez něj nemohu být, a tak si může vyskakovat? Když jsem nad tím přemýšlela, musela jsem si přiznat, že tomu tak není. Rozhodně by si jistý neměl být!

Popíjela jsem další sklenku, když jsem si všimla toho muže v kápi na druhé straně pokoje - byl otočený přímo proti mě! Nevím proč, ale šla jsem za ním. Možná pro některé odpovědi? Než jsem se však prodrala tím davem a dostala jsem se na místo, kde stál před chvílí - nebyl tady! Rozhlídla jsem se znovu, nic! Snad se nepropadl do země? Sice jsem hledala toho muže, ale po očku jsem sledovala stále Kristiána. Choval se jak vyhlášený proutník! Když s nějakou fuchtlí netančil, tak se zvesela vybavoval. Vůbec se o mě nestaral, nezajímal. Náhle se v mém zorném poli objevil ten záhadný cizinec a v náručí měl Malého Bobeše! Popošla jsem těch pár kroků, abych ho měla na dosah.

"Kde jste to zvíře vzal?" optala jsem se podezřele.

"Zaběhlo se sem." podal vysvětlení. "Je vaše?"

"Ne, mého syna."

"A jak se jmenuje?"

"Kdo?" byla jsem zmatená. Zasmál se přidušeně, jako kdyby ho nikdo nesměl slyšet.

"Ten pes, samozřejmě. Vašeho syna znám jménem."

"Malý Bobeš. Odkud znáte jméno mého syna?"