Život holky ze zámku 2

ČERNÁ PERLA (75/1)

Jeli jsme poměrně dlouho na můj vkus. Zajímalo mě, kde skončíme. Napadaly mě různá místa, kde by tenhle člověk mohl žít. Jeskyně. Chatrč. Podzemí. Opuštěná zřícenina. Celou dobu jsem mlčela, neměla jsem chuť ani potřebu mluvit. Připadala jsem si podvedená, zrazená - nemám zdání proč, ale nepřišlo mi to rozhodně správné a fér. Bála jsem se, ale největší starost patřila mé ratolesti. Z celého srdce jsem doufala, že jsou oba na místě a v bezpečí.

"Jak se vlastně máte, povídejte." pobídl mě Oldřich. Věnovala jsem mu nechápavý pohled se zvednutým obočím.

"Prosím?" neudržela jsem se.

"No, snad se necítíte dotčeně? Berte to jako malý výlet. Kdy jste si naposledy vyrazila z baráku? Vsadím se, že už to je hodně dlouho!"

"O co vám jde?" probodla jsem ho pohledem. "Co tohle je za šílený nápad? Jakou to zase hrajete hru? Je snad u vás normální unášet lidi pro vlastní potěšení nebo co to znamená?!" pokračovala jsem.

"Neunesl jsem vás, šla jste... skoro dobrovolně. A o co mi jde? O lehký výdělek samozřejmě a taky o zábavu z podívané."

"Jaké podívané?" nepochopila jsem hned.

"Jistě vaše služebná vylíčí, co se stalo a já se budu kochat pohledem, který z těch dvou nul si troufne pro vás přijet." prozradil. "Mladý pan Kristián je zbabělec, ten raději zaplatí dostatečnou částku, než aby se musel pouštět do něčeho většího. A na Viktora se těším vážně moc. Párkrát jsem ho sice navštívil za ty léta, co byl pod zámkem, ale tam byl až moc hlídaný. Byl jsem u něj, když měl zhruba týden do propuštění na svobodu a bylo mi jasné, že se nezměnil, i když měl tolika bolestných procedur. I když, na můj vkus přeci jen málo bolestných. Že v něm pořád je jistá naděje a vášeň, která ho drží při smyslech a naživu. Bylo to v něm, i když předstíral něco jiného. Za to byl vděčný vám. Bylo mi jasné, že Kristián zbytečně vynaložil tolika úsilí a peněz, aby mohl uskutečnit svůj plán, ale co?! Já se částečně pobavil a navíc dostal zaplaceno." pokračoval.

"Co když nikdo z nich nepřijede?"

"Ale přijede. Tomu byste sama přeci nevěřila. Víte až moc dobře, jak vás oba milují a vy, ruku na srdce, je máte omotané kolem prstů."

"Co máte přesně v plánu?"

"Od jednoho se nechám uplatit a druhého zničím."

"Jak zničím?" vyděsila jsem se.

"Nemusím vám to už opakovat, že ne? Můj příběh vlastně znáte. Pomsta ve mě pořád přežívá."

"Nedovolím, abyste mu ublížil!"

"Jak tomu chcete zabránit?" usmál se.

"Zaplatím vám, co budete chtít. "

"Takže to mám chápat, že Kristián mi zaplatí za vás, vy za Viktora a pak všichni pojedeme zase do svých domovů?" zrekapituloval si až téměř nevinně!

"Proč ne? Lákavá nabídka."

"To možná je, ale ne zas až tak zajímavá. Ještě pořádně nevím, nechte se překvapit. A teď už vystupovat, jsme na místě." jen to dořekl kočár se vskutku zastavil. Oldřich šel první, jako pravý gentleman mi podal ruku, abych mohla vystoupit. Přede mnou se neobjevila ani jeskyně ani zchátralá chatrč, jak jsem si myslela, ale pravý opak. Bylo to krásné a velké sídlo tmavší barvy. Obklopené celé vysokými, až nad samotný dům, jehličnatými stromy. Bralo mi to dech i slova. "Vítejte u mě, na Černé perle!" přivítal mě. Jak jsem si vůbec mohla představovat tak hrozná obydlí pro tohohle lumpa, když sám o sobě je tak elegantní, ponurý a decentní jako samotný dům. A jelikož, jak mi jednou prozradil, byl zasnoubený a pochybuji že by slušná dáma svolila bydlet jinde než v domě s kamennými základy. Dříve to musel být krásný, hodný a laskavý muž. Nikoliv to, co je z něho dnes.