Život holky ze zámku 2

ZAŘIZOVÁNÍ (87)

Další den jsem se rozhodla podniknout velké zařizování ohledně mého domu, který jsem zdědila po svých milovaných, bohužel nijak dobře nepoznaných, rodičích. Dohodla jsem se, se svým budoucím mužem, že společný život prožijeme zde, na zámečku. Dožijeme tu společně se strýčkem Leopoldem. Aspoň tu nebude tak osamocen a zkoušen osudem po smrti své drahé chotě. Bude tu živo, a to mu snad udělá dobře.

Probudila jsem se brzy, už proto, že se mi zdál příšerný sen, který mi po řádném zamyšlení dočista zmizel z paměti, jen vím, že tam účinkovala Klaudie - jaké to štěstí, a také proto, že jsem šla brzy spát. Od té zásnubní slavnosti už uplynul týden! Jak to letí! Svatba se blíží! O Klaudii ani o její sestře Klementině jsem neměla zprávu. Nezaútočil na mě ani Kristián, takže mohu předpokládat, že se žádné udávání z její strany nekonalo. Byla jsem tak důsledná, že jsem zaslala tajně lístek Viktorově služce Dobroslavě. Zajímaly mě pouhé tři otázky. Měl dámskou návštěvu? Odjel někam? Jaký je jeho stav? Vzkaz s odpověďmi jsem obdržela vzápětí. Byly uspokojivé. Neměl žádnou návštěvu, natož dámskou. Nikam a nikdy neodjíždí. Zdá se, že se lepší. Začíná na sebe dbát. Jí, spí, nepije. Velmi uspokojivé odpovědi, jen co je pravda!

Včera jsem k nám nechala pozvat Edvarda, aby dorazil po snídani. Tak nějak jsem věděla, že mi v domácím prostředí bude lépe než-li v jeho pracovně ve městě, kterou jsem naposledy navštívila, když jsem ho požádala o pomoc ohledně rozvodu s Viktorem. Upřímně, nechtěla jsem tam vkročit jenom z tohohle důvodu. Pořádně jsem se ještě nesmířila, že jsme úředně od sebe. I když listina, která mi přišla jako důkaz pro mně neměla moc významu. O to hůř se mi přijímala. Když mi jí posel doručil, zavřela jsem se ve svém pokoji, zamkla a obrečela to.

Dlouho jsem nevycházela. Nejen kvůli nekonečným slzám, ale i následnému opuchlému a červenému obličeji. Toužila jsem potom, aby to pominulo, aby nikdo nepoznal, že jsem právě měla několikahodinový záchvat pláče, ale bylo mi jasné, že to každý pozná. Byla jsem nad slunce jasná. Bohužel. Nikdo se nevyptával, nikdo nic neprohlásil. Především Kristián mlčel. Uvažovala jsem, zda je to dobré či zlé znamení. Nebyl hloupý, věděl přesně kvůli čemu jsem brečela. Znal důvod a i tak mlčel a jen tak kolem mě chodil.

Po tom, co jsem se ten den odebrala do postele, přijmout další dávku spánku, jsem přemýšlela nad jeho chováním. Bohužel, znala jsem jeho nevyřčené myšlenky i přesvědčení. A s hrůzou si okamžitě uvědomila, jak sobecká jsem, když kvůli sobě nechám trpět člověka, který by mi snesl modré z nebe, který mě má rád a ještě s větším podivem nad tou mou absurditou, že já jeho taky, a moc! Jednoduše ho trápilo, a to je možná slabé slovo, že jsem vyronila litry, ne-li hektolitry, slané vody kvůli jeho nevlastnímu bratrovi, kterého nemůže ani vystát. Celý život s ním prohrával, navíc byl on sám mladší, což mu také nepomáhalo. A nejvíc na tom mu nevadila má námaha promočit peřiny, ale jen pouhé vědomí, že mi na něm záleží, že jeho bratra miluju. Jak s tím, sakra, může žít? S vědomím? Se mnou? Bože...

Kristián doufá, věří, touží... Už kvůli němu samotnému, se musím vzpamatovat, miluju ho, tak se budu věnovat jemu ne nikomu jinému, který mě několikrát podvedl, zplodil bastarda, týral a věznil. Nemůže mi přece záležet na chorém, psychopatickém sériovém vrahovi!

Zhruba hodinku po tom, co jsme pojedli, se u nás host objevil. Měl úsměv na tváři, což mi hnedle zvedlo náladu, oproti předešlým myšlenkám. "Edvarde, ráda tě vidím." přivítala jsem ho a letmo ho políbila na tvář.

"Johanko, to já tebe rád vidím. Přišla ti už rozvodová listina? On byl totiž nějaký problém s odesláním."

"Bohužel, už přišla."