Život holky ze zámku 2

NEPŘÍJEMNÝ ROZHOVOR (59)

Dorazila jsem domů, když byly dvě odpoledne. Ani mi nevadilo, že jsem prošvihla oběd. Nějak mě přešla chuť.

Byla jsem z toho celá špatná a to nejen z těch odpovědí, po který jsem tak toužila. Je vyléčený ze závislosti na mě? Co je to za hloupost?! Zase mnou onemocní, o to se už postarám. Chvíli bude vzdorovat, ale nevydrží. Aspoň v to doufám.

Vešla jsem do domu a mířila si to přímo do společenské místnosti, kde bylo kanape. Pohodlně jsem se na něj položila. Všechno jsem si znovu a znovu do nejmenších detailů přehrávala.

Ozvalo se lehké zaklepání. Neměla jsem na nikoho náladu, proto jsem se rozhodla, že budu předstírat spánek. Vrzly dveře. "Johano?" ozvalo se. Kristián. "Johano, spíš?" pokračoval. Snažila jsem se ze všech sil. Necuknout očním víčkem, pravidelně dýchat, nebýt křečovitá. Uznal, že asi vážně spím, a tak zanedlouho klaply dveře. Ani se mi s ním nechce mluvit. Začínám zvažovat, že ho přiměji k odjezdu. Začínal se mi hnusit. Pořádně jsem nevěděla, zda tomu vůbec věřit. Byl by toho schopný? Nějak jsem netušila, co si počít. Především jsem věděla, že mě čeká dosti nepříjemný rozhovor, který nesnese nějaký delší odklad. Upřímně? Bála jsem se ho jako čert kříže.

Odbíjely tři hodiny. Žaludek už dávno vyhrával svou známou píseň. Šla jsem do jídelny, kde jsem cestou potkala Bianku, moji oblíbenou služku a řekla ji, že mi můžou servírovat oběd. No, samozřejmě, to mě ani nenapadlo - vždyť je tu Kristián... to se určitě Bianka kvůli němu přetrhne. Tss! Zasedla jsem za jídelní stůl a chystala se pustit do jídla. Nebylo mi dopřáno. Přišel za mnou Kristián.

"Ani v klidu se najíst nemohu." prohlásila jsem lehce útočně. Podíval se na mě s přimhouřenýma očima.

"Chceš mi naznačit, že ti tu vadím?"

"Chci jen naznačit, že si teď budeš chtít promluvit o mé návštěvě."

"To máš pravdu, chci slyšet, co ti nalhal, ale pokud chceš v klidu jíst, tak počkám." řekl a posadil se naproti mě, ke stolu. To je naprostá provokace. Tomu říká v klidu? Když jsem pod rentgenem jeho zraku?! Složila jsem příbor, jen zazvonil o talíř.

"Tak spusť." pobídla jsem ho. Nedalo se to vydržet, vždycky při takových okamžicích byl nesnesitelný.

"Jen jez, počkám."

"Kristiáne, nemám absolutně náladu na takovéhle hloupé dohadování!" zvýšila jsem hlas.

"Ale copak?! Nějaká podrážděná... Tak co ti řekl?"

"Proč bych ti to měla říkat?"

"A proč ne?"

"Protože sám moc dobře víš, jak to bylo."

"A jak to bylo? Mě by to totiž hrozně zajímalo."

"Co jsi tak najednou jízlivý?!"

"A co jsi ty tak najednou jedovatá?! Poštval tě proti mě!" obvinil Viktora.

"Ty jsi blázen."

"Tak blázen, ještě před pár hodinami jsem byl někdo, koho jsi strašlivě milovala a nepřežila bys bez něj ani minutu!" vykřikl.

"Dej mi pokoj!"

"Tak to přiznej, poštval tě proti mě, co?"

"Nepoštval. Dokonce řekl, ať jsem s tebou, ať si tě vezmu a tvoříme rodinu, jen pokud budu šťastná." odpověděla jsem mu. Chvíli na mě hleděl, evidentně mi nevěřil.

"Lžeš. To by on nikdy neřekl."

"Ale ano, řekl to. Změnil se. Díky tobě, už to je zcela někdo jiný. Díky tobě, díky tomu, co jsi mu zprostředkoval... se mnou nechce mít nic společného. Vyléčil se prý se závislosti na mě. Už mě nemiluje. Nestojí ani o mě ani o svého vysněného syna. Díky tobě, strýčku Kristiáne, tvůj synovec přišel o tátu! Můžeš si gratulovat." vyřknula jsem první várku mého vzteku.