Život holky ze zámku 2

DEPRESE (97)

Probudila jsem se do nového dne, ale nebyla jsem si jistá, zda mi je lépe. Nejspíš ne. Zbývají čtyři dny do svatby a já si tou událostí nejsem vůbec jistá. Před pár dny bych byla schopná se s každým pohádat do krve a jednoduše si stát za tím, že svatba s Kristiánem je prostě to pravé a správné. Stála bych si za tím, protože to pro mě znamenalo hodně - budoucnost, štěstí, rodina. Dnes si za tím stát nedokážu, protože mě lámou pochybnosti. Viděla jsem všechno černě, a to je teprve ráno.

Pro Alexandra si přišla Amálka, abych měla chvilku na sebe. Měla jsem se umýt a obléknout, vyrazit na snídani. Místo toho jsem upadla do peřin a odmítala cokoliv dělat. Po dlouhé době jsem měla chuť opět na něco silnějšího než je čaj. Nejraději bych se opila do němoty a ráda zapomněla na to všechno kolem. Proč bych vlastně nemohla? No, aha. Jistě. Už vím, co mi v tom brání. Nový život v mém lůně.

Kdy to hodlám vlastně oznámit Kristiánovi? Budoucímu otci? Ráda bych se vyvarovala chyby jako před skoro šesti lety, že jsem při svém prvním těhotenství pomalu ani nestihla říct otci svého dítěte, že jsem z něho otce učinila. Proč z toho, krucinál, nemám radost? Mé tělo pracuje na rodině, která pro mě znamená všechno, kterou jsem si nemohla užít, protože mi moji drazí rodiče v dětství zemřeli, kterou, když jsem si myslela, že jsem ji našla - jsem dokázala zničit. Neměla jsem ani ponětí, co se to se mnou děje, ale věděla jsem, že to není nic dobrého.

Po zhruba hodině, co jsem měla být dávno v jídelně se ozvalo zaklepání.

"Dále." řekla jsem spíš automaticky, než, že bych uvažovala, jestli tu někoho chci. Ve dveřích se objevil strýček Leopold. Typovala bych Kristiána.

"Dobré ráno, Johanko." pozdravil. Dívala jsem se na něj a poznala, že si dělá starosti. Neměl být touhle dobou na hřbitově? "Rád bych si s tebou promluvil."

"Posaď se."

"Děkuji." přijal a sedl si ke mě na postel. "V první řadě jsem se chtěl omluvit za včerejší poznámku u večeře. Samozřejmě, tolikrát jsem o tom přemýšlel a už jsem si to taky tolikrát odůvodnil. Když se vezmete, uděláte mi velkou radost."

"Nemusíš se omlouvat."

"Vrtá mi ale hlavou... Johanko, jestli sis to rozmyslela, nebudu tě soudit, hlavně to řekni dřív než bude pozdě. Ani ne za týden je ta svatba. Kristián to pochopí. Miluje tě a udělal by pro tebe nemožné. Nebude ti to vyčítat. Možná bude smutný a naštvaný, ale pochopí to."

"Já vím."

"Jsi v pořádku?" uhodil hřebíček na hlavičku. Ne. Nejsem v pořádku. Od včerejšího dne nic není v pořádku.

"Mám jen starosti a jsem zmatená, vyděšená. To bude dobrý."

"Jestli tě něco trápí, tak mi to řekni. Vždycky jsi ke mě byla upřímná a svěřovala ses. Změnilo se něco?"

"Neměj mi to za zlé, ale neměl jsi být u tetiččina hrobu?"

"Je na čase se věnovat živým, protože každodenní navštěvování něčího hrobu mi dotyčného nazpátek nepřivede."

"Jsem ráda, že sis to uvědomil. Měli jsme o tebe strach."

"Cením si toho, ale to jste nemuseli. Navíc, teď ten strach máš z něčeho jiného, takže mi neváhej říct z čeho."

"Strýčku, nejsem si jistá, zda je v tomhle případě dobré tě použít jako vrbu, u které se mohu vypovídat."

"Proč by ne?"

"Protože se to týká tvého syna a já bych tě nerada ranila."

"Jak bys mě měla ranit? Pokud se rozhodneš, že si ho vzít nechceš, nebudu se přece na tebe zlobit. Budu tě mít stále rád, to se nezmění."