Život holky ze zámku 2

SAMÉ INTRIKY (47/5)

... "Netušíš, kdo jsem." odvětil na to všechno. Pohladil mě po tváři, setřel slzy. Myslela jsem, že se to urovná, rozhodně by mě nenapadl tenhle závěr. Co si o tom mám myslet? A vůbec dostali jsme se s celým rozhovorem úplně jinam. Neřešili jsme aktuální problémy, ale vraceli jsme se stále do minulosti. Nechci se s ním hádat, ani plakat. Je mi to přeci jedno, ne?

"Co bude dál, s námi?"

"Netuším, ale věř mi..."

"Nemůžu, už ne!" skočila jsem mu hystericky do řeči.

"Věř mi, že tě miluju!" dopověděl.

"Samozřejmě! Tahle lež je silně ohraná! Ale ty tady s každou v domě laškuješ a flirtuješ jak o život. I u mě v domě ses předvedl s Biankou! Chceš-li, myslím, že by si dala říci, sama mi přiznala, že se jí líbíš! Je z tebe úplně paf a ty to víš! Užíváš si to!"

"Nebudu se s tebou už hádat, stejnak ti to nerozmluvím." prohlásil a lípnul mi pusu na čelo a zanechal mě tam.

"Ne, to já s tebou se nebudu hádat!" řekla jsem bojovně, ale spíše pro sebe, se slzami v očích. Podél zdi, na chodbě u schodiště, jsem se po chvilce zhroutila a sjela na zem. Nohy mi vypověděly službu, potřebovala jsem si sednout a bylo mi jedno, že na studenou podlahu. Opřela jsem si hlavu o chladnou stěnu. Bylo mi jedno, že si zničím výčes i to, že si pomuchlám šaty. Bylo mi momentálně všechno jedno. Všimla jsem si cizince sedícího na nejvyšším schodu, kápi měl sundanou a byly mu vidět černé, dlouhé, vlnité vlasy svázané černou stuhou, které měl hozené přes levé rameno, z mé strany. Však jelikož měl masku přes půl obličeje, bylo mi to k ničemu. Nic mi to neřeklo ani nenapovědělo. Musel si to obejít a vidět a hlavně slyšet náš výstup. Kdo a co je to za chlapa? Je příliš dotěrný a zvídavý. A vůbec, je mi to úplně jedno, klidně ať to slyšel! Mlčky mě pozoroval. Připadala jsem si jak ve výkladní skříni, ale nezajímalo mě to, sužovaly mě desítky jiných pocitů. Sklopila jsem hlavu a zavřela oči. Do mých uších pronikl cinkot hodin, deset. Teprve? Připadal mi tento den jako věčnost!

"Vykašlete se na něj, nestojí za slzy, on ne." ozvalo se po dlouhé době ticha ze schodů.

"Co vy o tom víte?!" položila jsem otázku nečekajíc ani odpověď. "Nic." odpověděla jsem si na to sama.

"Zatančila byste si se mnou?"

"Nemám na to náladu." odsekla jsem až příliš rychle.

"Tanec vám ji vylepší, prosím." řekl, vstal, sešel schody až ke mě, kde mě doslova vytáhl na nohy. Ani jsem nijak výrazně neprotestovala. Dovedl mě do sálku, kde nejdříve došel ke kapelníkovi, něco mu pověděl do ucha, vrátil se ke mě a v tom začali hrát. Pomalou skladbu. Slowrock. Aspoň, že tak, určitě by se mi nechtělo skákat po celém pokoji. Zapřela jsem si hlavu o jeho rameno a pomalu jsme tančili, beze slov. Rukou, kterou mě přidržoval, za zády, mě začal pomalu hladit. Spíše konejšit, ubezpečovat a uklidňovat zároveň. Všichni kolem nás tančili v objetí. Samozřejmě nechyběl ani Kristián, který držel tu svou nádheru. Ať!

Byl tu ale i Patrick. Bože, na toho jsem úplně zapomněla, jak mě ten lhář vykolejil. Musím se mu pak omluvit, nejdřív ho zlanařím, nutím ho k něčemu naprosto nesmyslnému a pak ho odstrčím, zavrhnu? Ne, to se nedělá! Však momentálně nesmutnil z mé lsti. Tančil také. S nějakou dívkou, kterou ani neznám jménem. Nedivím se, že nestojí v koutu místnosti. Vypadá jako nějaký urozený gentleman, navíc velice pohledný. Musela jsem se usmát.

"Pane, jak se vlastně jmenujete?" napadlo mě se ho konečně zeptat.

"Euhmtor." zaslechla jsem. Zvedla jsem hlavu z jeho ramene, abych lépe slyšela.