Život holky ze zámku 2

KRVÁCEJÍCÍ SRDCE (80/2)

... S mou pomocí se postavil na nohy. Nemluvil. Dovedla jsem ho do naší bývalé společné ložnice, kam jsem ho uložila do postele. Vlítla jsem do kuchyně, kde se na židli krčila nějaká dívka. Možná ještě mladší než já sama. "Kdo jsi?"

"Dobroslava."

"A co tu děláš?" byla jsem přesvědčená, že Viktor lhal. Že žádné sloužící, aspoň trvalé, nemá.

"Jsem tu zaměstnaná. V kuchyni."

"Umíš vařit?"

"Ano."

"Tak se dej do práce! Uvař něco pánovi a pak to dones do jeho ložnice." nařídila jsem a obrátila jsem se ke džbánu s křišťálově čistou vodou. Nalila ji do poháru a pospíchala, abych se vrátila k Viktorovi, aby neusnul. Měla bych ho nechat spát, jenže jsem si to utřídila jinak. Nejdřív najíst a pak spánek. "Viktore?"

"Nech mě už být! Tahle noční můra je nekonečná! Konec, chci konec!" křičel. On blouzní! Tohle není dobré. Obávám se, že budu muset dát vědět lékaři, ale i Albertovi.

"Viktore, slyšíš mě?"

"Jak bych tě neslyšel. Pořád se mi ozýváš v hlavě. Ona tu není. Není! Odešla. Utekla ode mě. Dal jsem jí volnost. Je s jiným. Už mě nemuč!" pokračoval. Bolelo mě srdce. Zase se mu něco děje kvůli mě. To bolí. Oči se mi nalévaly slzami. Posadila jsem se k němu na kraj postele a chytila ho za ruku. Náhle otevřel oči a vyletěl do sedu. Lil z něj pot a těžce oddechoval. Musel přeci jenom usnout.

"Viktore, to jsem já. Co je to s tebou?!" optala jsem se spíš sama sebe.

"Johano... neměla bys tu být. Vrať se domů. Za Kristiánem."

"Není ti dobře, tahle tě nemůžu nechat. Aspoň se o tebe postarám. Za chvíli ti Dobroslava přinese jídlo. Najíš se, nabereš sílu a pak se pořádně vyspíš. Řekni mi, Viktore, co je to za léky, co užíváš?"

"To není tvoje věc."

"Přestaň být vzpurný, čeho tím chceš dosáhnout? Snažím se ti jenom pomoci! Nevím, co se s tebou děje a to mě děsí."

"Už se o mě nemáš strachovat. Na mém místě je někdo jiný. Opravdu, nechci tě tu, nic mi není, jsem jen nevyspalý, nic víc. Odejdi. Jeď plánovat zásnubní slavnost nebo už samotný obřad. Johano... já už tě nemůžu mít ani minutu po svém boku. Neudržel bych se."

"A co by se stalo potom?" zajímalo mě. Je slabý, nedokázal by mi ublížil. Neměl by sílu mi uštědřit facku a násilím vyvést z domu.

"Neudržel bych se... neovládl a... a musel bych tě políbit. Pak, když bych musel odtrhnout své rty od tvých by mě to asi zabilo. Snažil jsem se to pochopit, proč se chceš dát rozvést. Snažil jsem se od tebe oprostit. Nejde mi to. Znovu jsem do toho spadl. Zase! Stalo se toho tolika!!! Hrozně moc věcí. A s žádnou nemůžu nic udělat." jen co domluvil ozvalo se zaklepaní. Kuchařinka přinesla tác s teplým jídlem, převzala jsem ho a ona odkráčela. Brambory, zelenina a kousek pečeně.

"Najez se." podstrčila jsem mu tác až pod nos.

"Nechci. Nemám chuť." řekl a už by si nejraději znovu lehnul.

"Viktore, mě to nezajímá. Musíš něco sníst!" poručila jsem, napíchla bramboru na vidličku a strčila mu ji až k puse. Neochotně otevřel. Pořád něco mrmlal, ale tímhle způsobem jsme za chvilku vymetli celý talíř do posledního drobečku. Dala jsem mu napít vody, co jsem donesla a pak ho přikryla peřinou. Téměř okamžitě usnul. Byla jsem spokojená, že jsem to s ním tahle zvládla. Ještě jsem u něj tiše seděla a pozorovala. Neměla bych tu již otálet. Musím odjet. Čas plynul. Na zámečku u strýčka jsou už jistě všichni vzhůru. Kristián bude mít starost. Nikdo neví kde jsem.