Život holky ze zámku 2

UZAVŘENÁ (96)

Na zámeček jsem se vrátila až k obědu. Bloumala jsem lesem na koňském hřbetu. Plakala, až jsem neměla co. Přemýšlela jsem o svých činech, co jsem to právě provedla s Viktorem, za pár dní se budu vdávat a navíc, mohla bych být vážně těhotná? Rozbolela mě hlava a ty pochybnosti mě stravovaly zaživa. Musela jsem se nějak přesvědčit. Tahle to prostě nešlo. Horší okamžik než, že mi Viktor oznamuje, že čekám dítě jiného, mě už nepotká. Rozhodla jsem se, že zajedu rychle do města a nechám se vyšetřit, aby mi někdo specializovaný a odpovědný sdělil, jaký je verdikt. Však po prohlídce jsem na tom nebyla o moc lépe - neměla jsem tušení, jestli mám být zklamaná anebo mít radost. Děti mám ráda a svého syna miluji nade vše, ale byl by teď správný čas mít dalšího potomka?

Seskočila jsem na dvoře ze svého koně, kterého si hnedle odvedl podkoní a já se ploužila dovnitř domu. Měla jsem hlad a při tom jsem nic pozřít nechtěla. Ráda bych si dala šálek kávy, ale už teď se mi z ní zvedal žaludek. Bylo mi teplo, ale i přesto jsem se klepala zimou. Co se to se mnou, krucinál, děje?

"Kde jsi byla?" ozvalo se ze shora. Když jsem vzhlédla, sestupoval po schodech Kristián. Myslím, že na tohle ještě nejsem připravená.

"Projet se na koni. Nemohla jsem spát a není mi moc dobře."

"Jsi v pořádku?" jeho intonace hlasu se změnila z podezřívání na strachování. Vlastně jsem se na něj nemohla pořádně ani podívat. Sledovala jsem špičky svých bot, vzor podlahy. Prostě bych se dívala na cokoliv kromě jeho samotného. Jsem slaboch. Jsem coura. Jsem někdo, kdo si Kristiána nezaslouží.

"To bude dobré, děkuji." odbyla jsem ho a už se hrnula po schodech do svého pokoje, kde jsem se chtěla schovat před světem.

"Počkej přeci! Nebudeš obědvat?"

"Teď nemám chuť." řekla jsem někam za sebe a už dál se nezdržovala.

"Mám ti přinést vodu, čaj nebo chceš kávu?" ještě jsem za sebou slyšela, ale to už jsem naštěstí byla z dohledu, proto jsem se neobtěžovala odpovídat. Služce, kterou jsem potkala, jsem poručila, že bych chtěla horkou koupel. Tu mi nachytaly o půl hodiny později, než navařily pořádnou káď horké vody. Zmožená, unavená a myslí jinde jsem se do té vody ponořila a chtěla na všechno zapomenout. Vydržela jsem tam nerušeně až do okamžiku, kdy voda vystydla a mě byla zima. Vylezla jsem, zabalila se do bílého plátna a když jsem si brala župan, do kterého bych se schovala, zarazila jsem se. Stála jsem nahá, s husí kůží před velkým zrcadlem, do kterého dneska hledím poněkolikáté. Nedívala jsem se do odrazu své tváře, ale do odrazu svého těla - svého břicha. Hledala jsem nějaké rozdíly, ale na nic jsem nepřišla. Tahle jsem se nikdy neprohlížela, nekontrolovala. Neměla jsem zvýšené chutě ani jsem nepociťovala nevolnosti. Je to vůbec možné?

Postavila jsem se zrcadlu bokem a pečlivě sledovala svůj profil. Bříško jsem neměla veliké, ale možná nebylo takové jako vždycky. Možná trochu vypouklejší? Nesmyl. I když tady to tak vypadá... Bože, dost! Okřikla jsem se, zavázala si ten župan kolem těla a rozporuplná jsem se rozběhla do svého pokoje. Převlékla jsem se do noční košile a zachumlala se do peřin. Bylo mi naprosto jedno, že jsou pomalu dvě hodiny odpoledne. Nedokázala jsem jasně uvažovat. Pořád se mi honilo hlavou to ráno. Klaudie, Viktor, samotný akt a nakonec sdělení, že jsem v očekávání. Proboha. Klaudie, Viktor, samotný akt a nakonec sdělení, že jsem v očekávání. Ne, to není možné. Klaudie, Viktor, samotný akt a nakonec sdělení, že jsem v očekávání. Kriste pane, co budu dělat?! Nakonec jsem se přistihla, že se propadám do říše spánku. Tolik vítaného, tolik klidného a tichého, tolik mírného a bezstarostného.

Prospala jsem celé odpoledne a na večer mě probudil žaludek, který se svým nepříjemným vrčením domáhal něčeho k jídlu. Nemohu být o hladu. Co když od teď jsem zodpovědná za dva hladové krky? Nemůžu si ten jeden vzít na svědomí. Aniž bych se obtěžovala, v negližé jsem se odebrala do jídelny, kam jsem usedla na židli a čekala než mě služebnictvo obslouží. Můj syn se chechtal tomu, že jsem v pyžamu. Strýček to přešel mlčením, ale Kristián si to neodpustil.

"Johano?"

"No?" reagovala jsem, ale stejnak jsem se na něj nedokázala podívat.

"Seš si jistá, že jsi v pořádku?"

"Proč bych nebyla?"

"Jsi u večeře v noční košili, celý den jsi nic nejedla a především jsi ho prospala."

"Říkala jsem ti, že jsem nemohla spát, tak jsem to teď jen dohnala a jíst budu nyní, tak co máš ještě za problém?!" vyjela jsem na něj a zle se na něj podívala. Hned mě to zamrzelo. Věděla jsem, že si to nezaslouží a že pojme snad ještě větší podezření.

"Co se to s tebou děje?! Jsi hrozně náladová."

"Tak si mě nevšímej! Ty taky nejsi dokonalý!" odsekla jsem. Nedala jsem si říct. Věděla jsem, že akorát přilévám olej do ohně.

"Johano, přestaň..."

"Ne, to ty přestaň! Akorát mě jenom okřikuješ a mě to přestává bavit!"

"Děti, jste si jisti, že svatba bude pro vás to nejlepší?" ozval se po dlouhé době ticha strýček. Teď jsem se musela udržet. Ale stejnak bych nahlas prohlásila, že to celé je jen pitomost! Což samozřejmě nebyla pravda. Toužila jsem se provdat za Kristiána, jen jsem měla pocuchané nervy.

"Otče, co to říkáš?! Samozřejmě, že svatba je v pořádku, jen Johaně není dobře, proto je tolik nesvá." bránil mě, i když bylo vidět, že jsem ho rozzlobila. Nechovala jsem se správně a oba jsme to věděli.

"Přesně, jen mi není dobře, ale to bude brzo v pořádku." odpověděla jsem. Jen doufám, že to nebude trvat méně než devět měsíců. Naházela jsem do sebe teplé jídlo, abych utišila svůj žaludek od žalostného zpěvu a společně s Alexem jsem odešla zpátky ke mě do pokoje. Chtěla jsem mít svého synka v noci u sebe. Chtěla jsem se choulit k jeho teplému tělíčku a cítit jeho vůni. Chtěla jsem objímat své dítě.

Když jsme byli v posteli a chystala jsem se ho zabalit do peřin a přitulit se k němu, usmál se na mě a políbil mi břicho. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem to přešla v naprostém klidu. Úplně ve mě hrklo. Přeci to nemohl poznat, tak proč to udělal? Mají děti schopnost takový stav vycítit?

"Dobrou noc, maminko."

"Dobrou noc, zlatíčko. Ať se ti něco pěkného zdá."

"Třeba o tom, jak si hrajeme s tatínkem a našimi koníčky... v lese..." zamumlal a v mžiku usnul. Chtěla bych tomu dítěti dát všechno. Úplnou rodinu včetně jeho pravého otce. Jenže nemůžu. Já jsem ten problém, ta překážka. A co když budu podobně bránit i svému dalšímu synovi anebo dceři? Jsem naprosto příšerná matka, Pán Bůh mi přeci nemohl dát další dítě na starost! Tohle nezvládnu. 'Už není cesty zpět.'ozvalo se mi v hlavě. 'I když bych si to hrozně přál, kdybys mi dala dalšího syna nebo dceru, tak se mnou neotěhotníš.' pokračovalo to. 'Vím to, protože ty už těhotná jsi.' s jakým klidem mi to oznámil. Neměla jsem ani tušení, co bylo horší - že mi tuhle novinku sdělil Viktor nebo, že to dítě bude někoho jiného anebo to, že bych v hlubokém nitru srdce toužila mít dítě právě s Viktorem. Byla jsem hrozně nespravedlivá vůči Kristiánovi. Nic mi neudělal a já ho ze svého života pomalu vylučuji. Bojím se uvažovat nad společnou budoucností a odmítám představu společných dětí. Vždyť Kristiána miluju, tak co se to se mnou děje?!

Raději jsem tyto myšlenky odložila, zavřela oči, přitiskla si k sobě ještě víc Alexe a chtěla se ponořit za ním do říše snů.