Život holky ze zámku 2

ZÁTERAZ (74)

Uběhlo několik dní, konkrétně deset, ode dne, kdy jsem navštívila Edvarda a požádala ho o pomoc. Za tu dobu jsem měla mnoho času přemýšlet, a světe div se, využila jsem ho všechen. Dostávala jsem pocit, že se již ztrácím, ale i tak jsem byla pořád pevně rozhodnutá. Chci Viktorovi poskytnout volnost.

Za tu dobu mě Viktor nenavštívil ani jinak nekontaktoval, tak jak jsem si to předtím přála. Byly momenty, kdy jsem této žádosti hořce litovala, protože se mi stýskalo.

Nemám zdání proč, léta byl pryč, zvykla jsem si a teď, jak se objevil, že by se něco změnilo nebo obnovilo? Každým dnem jsem potají doufala, že bude tak drzý a vnikne mi na pozemek a každý den jsem byla zklamávána víc a víc. Obdivovala jsem, kde se naučil takové vytrvalosti. Tohle nebyla jeho silná stránka a přeci to dokazoval, že je jiný, lepší i v tomto.

Styděla jsem se při vzpomínce na Viktora a zároveň na jeho bratra. Neustále jsem v myšlenkách byla u manžela a na Kristiána jsem si ani nevdechla a když už jo, polil mě stud. Už to nebyl stud z té komedie, co jsem mu předvedla, ale to, že jsem si ho chtěla vzít, že jsem se pro něj rozhodla, chtěla jsem ho ve svém životě, ale přesto jsem nechtěla nebo nedokázala?, vyklidit místo, stále ještě Viktorovo. Kdyby to jen tušil... Bylo mi ze sebe samotné zle. Možná dělám špatně. Na Kristiána bych neměla pomýšlet. Měla bych ho nechat na pokoji, se mnou by se jenom zahodil. Ráda ho mám, ale co z toho. Vždyť je to příšerné, nejsme ani zasnoubeni a už ho v mysli podvádím! Pro koho to je větší trest? Pro mě? Pro Kristiána nebo snad dokonce pro Viktora? Kdyby tady byl někdo, kdo by mi poradil anebo dokonce vytáhl z této šlamastyky!

Ačkoli jsem ani jednoho neměla na očích, a ani jeden mě nenavštívil, tak přeci jen někým jsem vyplnila celý dům. Na jednoho zapomínala, na druhého intenzivně myslela. Jsem hnusná. Jsem podlá. Nezasloužím si nic dobrého a laskavého, i když jsem to kolikrát vykřikovala, že bych si to naopak zasloužila, dneska to odvolávám. Všichni budeme trpět. Celý náš trojlístek bude ponořen v utrpení, a to jen díky mě!

Opravdu zvažuji, že se vzdám obou dvou. Vydala jsem tolika úsilí, aby mi Kristián odpustil, uvěřil a znovu projevil city, ale s odstupem času, jsem ho měla nechat být. Měla jsem v něm nechat pučet tu nenávist, falešný důvod. Jsem hloupá. Kdybych to jen tušila dříve. Udělala bych to hned - pro něj... ale já nechci. Nechci se vzdát ještě Kristiána, toho posledního, co mi zbylo. Když už jsem obětovala Viktora, nemůžu to samé provést s Kristiánkem. To nejde! Nemohu! Ano, jsem sobec a co jako?! Ač mě to trápilo sebevíc, nenechala jsem se přesvědčit k razantnímu rozhodnutí. Ne, Kristián je můj a šmytec!

-

Dny ubíhaly jako voda a já jsem se každým dnem děsila, kdy ke mě přijede nepříčetný Viktor s výčitkami rozvodu. Edvard přeci už na tom pracoval a je vážně zázrak, že se mu daří tuto informaci skrývat pod pokličkou. S Kristiánem jsme si dopisovali, nemohl za mnou přijet kvůli zranění a já se vymlouvala na to samé. U něj to však byla pravda, ale u mě rozhodně ne. Nebylo to tak závažné, abych nemohla cestovat. Dokonce bych mohla říci, že krom strupu po něm nic nezbylo.

Prostě se mi nějak nechtělo, a to jsem tvrdila, že začnu pracovat na rozvoji vztahu s Kristiánem. Na co jako čekám? Rozhodně to není spravedlivé vůči němu. Viktora jednoduše musím zazdít jak v hlavě tak v srdci, konečně se s ním rozvést a začít pracovat na něčem jiném. Zasloužíme si to oba. Ne, zasloužíme si to všichni tři!

Ale rozhodla jsem se, že dnes přeci jen pojedu. Nejen, že bych měla kvůli mnoha důvodům, ale taky proto, že mu je už sedmadvacet. Již před několika dny jsem mu nechala zhotovit zlatý řetízek se zdobným křížkem. Snad se mu bude líbit. Kdyby mi tak někdo řekl před čtrnácti dny, že na Kristiánovi narozeniny budu s ním, nevěřila bych a vysmála se dotyčnému. Taky není divu, že.