Život holky ze zámku 2

OBAVY (79/2)

... Napadlo mě to jen tak. Rozhodla jsem se, že se přestěhuji znovu sem. Tvrdila jsem něco jiného, ale to jenom kvůli sobě. Přeci musím myslet na druhé. Nechci být sobecká blbka a navíc, strýček potřebuje společnost. Nemůže se uzavřít do sebe a druhé odstrkovat, vnímat jen ticho místního hřbitova. Můj majetek po rodičích, opět bude prázdný a opuštěný, ale slibuji, že jednou jeho zdi budou znovu obydlené - přepíši ho na svého syna. Až zemřu, spadne mu to celé do klína.

Aspoň bude trochu zajištěný. Dnes je tak nestálá a krutá doba.

Také jsem dospěla k závěru, že datum zasnoubení bude brzy. Kristián měl pravdu, taktéž mu nerada lžu a předstírám, proto je férové, aby se to dozvěděl co nejdříve. Proto se má mysl zastavila u dne, který nastane již... již... Proč je pro mne tak těžké říci své vlastní rodině o zasnoubení právě s Kristiánem? Co mi v tom tak hrozně brání? Ne, nejsem zbabělec. Ten den bude už zítra a hotovo! Zítra to všem oznámím.

Tedy strýčkovi Leopoldovi a mému synovi Alexandrovi. Sakra, jak toto to dítě vezme? Už ví, kdo je jeho pravým otec a utvořil si k němu vztah. Silný a pevný, řekla bych. Kristiána má za strýce a dokonce, když jsem mu dávala na výběr, jeho volba padla na Viktora jako tátu. Nikdy svého strýce nebude mít za otce. Nepřijme ho. Možná, že se bude cítit podvedený a zrazený, už kvůli samotnému Viktorovi. Je sice velký na to, aby věděl kdo je kdo, ale moc malý na tuhle problematiku vztahů a jejich vývoje. Časem to snad pochopí. Stráví to. Nebude mě nenávidět. Jsem jeho matka, nemůže mě nenávidět. Ale i Viktor nenáviděl svoji matku, která ho vyměnila za jiného muže, za jiné, druhé dítě, za jinou rodinu. Nechci, aby Alexandr byl jako Viktor! Zdědil po svém otci mnoho, až velmi mnoho, ale tohle se nesmí stát! Bože, cos mi to způsobil? Dovolil jsi, abych přivedla na svět nový život do tohohle blázince! Vždyť se podívej! Kam tohle povede?

Zahnala jsem tyhle ošklivé obavy a raději se vydala hledat Kristiána, abych mu mohla prozradit něco, na co čeká. V zahradě jsem seděla snad půl dne. Pátrání nebylo vůbec dlouhé natož složité. Je pravda, že jsem nejdříve zaslechla jejich hlasy než je viděla, v chodbě před Leopoldovou pracovnou, proto jsem zůstala za rohem, aby mě nespatřili, díky jejich konverzaci. Nemá se poslouchat cizí rozhovor, ale povídejte to mé přidrzlé zvědavosti. Byli zřejmě na samém začátku povídaní si. "Otče, rád bych ti něco řekl."

"Jistě, Kristiáne, spusť, ale nebude to dlouhé? Rád bych jel ještě za tvou matkou."

"Dneska jsi za ní už byl. Neměl bys tak často cestovat. Je to dlouhá a velmi rozbitá cesta."

"Synu, za tvojí matkou bych šel i světa kraj! A nejen jednou denně. Nemusíš se o mě strachovat."

"No, dobře, ale teď bych se rád vrátil k věci. Já a Johana... Tedy - chtěl jsem ti říct a ona také, jen se dle mého bojí, proto jsem se rozhodl tak učinit za nás oba."

"O čem to mluvíš?"

"K tomu bych se rád dostal. Jsem dospělý a dost starý na ženění."

"Chceš se oženit?" zdál se nesmírně udivený.

"Ano."

"Nikdy jsi domů žádnou ženu nepřivedl."

"Já vím. Právě proto..."

"Kristiáne, ty se musíš ženit? Přivedl jsi nějakou dívku do jiného stavu?"

"Ne, proboha!"

"Je to chudé děvče?"

"Proč? Máš něco proti chudině?"

"Samozřejmě, že nemám, jen s ní je občas potíž."

"Prosím, poslouchej mě konečně!" zvyšoval hlas Kristián. Přišel mi rozčilený, že se ještě stále nedostal k věci a strýc mu to vůbec neusnadňuje. Věděla jsem o co se snaží, přesto mě to naštvalo, že jedná za mými zády, nevystoupila jsem ze svého úkrytu a nezasáhla.