Život holky ze zámku 2

STRÝČKOVY POCHYBY (82)

Prostě mi to nedalo. Musela jsem na něj myslet chtíc nechtíc. Ta jeho strava se mi nelíbila. Vůbec celý se mi nelíbil. Musím na něj dohlížet. Po obědě jsem si odchytla Kristiána.

"Kristiáne? Odpoledne ještě pojedu pryč. Nejspíš co nejdřív."

"Kam? Nejedeš doufám zase za tím hajzlem, že ne?" takže ho to ještě neopustilo.

Dívala jsem se na něj a uvažovala, zda má cenu se vkládat do hádky, kdybych ho začala obhajovat. Ne. Už ať je konec hádkám a dohadům.

"Ne, za Viktorem nepojedu. Pojedu do města, do krejčovství. Nechat si ušít svatební šaty."

"Ach tak. Nechceš, abych jel s tebou?"

"Rozhodně ne, ženich nemá vidět ani centimetr látky dřív jak ve svatební den."

"Od kdy jsi na pověry?" podivil se, ale přivinul si mě k sobě.

"Asi od vždycky." odpověděla jsem a naklonila se k jeho ústům.

"Děti?" ozvalo se za námi. Odskočila jsem od Kristiána, jako kdyby to byl žhavý oharek. Pocítila jsem jak jsem zrudla. Jako malá holka!

"Otče?"

"Strýčku?" ozvala jsem se trochu přiškrceným hlasem. Od doby, co jsem tajně vyslechla jejich rozhovor, jsem se strýčkem nemluvila. Vyhýbal se mi jako čert kříže. Proto, mě neskutečně udivilo, když do oslovení zapojil i mě. Přeci jenom jsme v pokoji byli s Kristiánem sami a dřív nám vždycky říkal 'děti'.

"Rád bych si promluvil s tebou, Johanko." potěšila mě jen ta zdrobnělina jména. Takže se už nehněvá? Ale děsila jsem se rozhovoru - o čem? Proč? Kristián kývnul a zmizel za dveřmi. Zůstala jsem tam jak opařená. Nevěda, kam s očima, rukama.

"Co bys rád, strýčku?"

"Myslím, že je na čase si promluvit. Sama víš, že jsem se k tobě teď nechoval zrovna zdvořile. Možná ti Kristián řekl, že jsme spolu hovořili a nedopadlo to příliš šťastně."

"Ano, vím o tom vašem rozhovoru." přiznala jsem, ale ne až tak pravdivě, jak to doopravdy bylo.

"Nepůjdeme se posadit do zahrady? Je tam tak nádherně."

"Jistě." souhlasila jsem a během té krátké cesty se plnila obavami, adrenalinem, trémou. Usadili jsme se na lavičce naproti fontáně, která příjemně hučela. Nic vtíravého, ani moc hlasitého.

"Abych byl upřímný, když jsem se dozvěděl, že tě Kristián požádal o ruku a touží si tě vzít, přeběhl mi mráz po zádech. První moje reakce byla jednoznačně záporná. Nesouhlasil jsem s tím. Vymýšlel jsem si až nesmyslné výmluvy. Tvrdil jsem, že jsi jeho sestřenka, příbuzná. Že nelze spolu uzavřít sňatek. Je to proti přírodě. Ano, ano, celý život, tedy ten, co jsi trávila tady jste si tak hráli na bratrance se sestřenicí, protože jsme s Magdalénou..." odmlčel se a svraštil čelo. Stále to bylo živé a stále šíleně bolestivé. "...protože jsme ti dělali strýce s tetou. Chci ti říct, že můj negativní postoj není vyloženě proti tobě. Mám tě rád, dítě, jsi tu od dětství, vlastně jsme tě vychovali. Jsi něco jako moje dcera, kterou jsem nikdy neměl. Nejsi žádná naše pokrevní příbuzná, už vůči Kristiánovi ne. Proto by svatba nebo později... další mé vnouče nebylo problém. Ale..."

"Ale co, strýčku? Pokud ti nevadí, že jsem to já, koho si chce tvůj syn vzít, sám říkáš, že v tom příbuzenská krev není, tak čeho se tak obáváš? Proč jsi pořád proti?"

"Nejsem, Johanko, už nejsem proti tomu. To ti chci vysvětlit. Byl jsem, ano, byl. Přemýšlel jsem, vždyť ti to říkám. Problém jako takový není v tobě, ale... Ale v někom jiném."