Život holky ze zámku 2

POMOTANÁ (61)

Bylo mi z toho všeho hrozně špatně. Cítila jsem se jako vyždímaná houba. Nebylo ve mě nic. Už nic nezůstalo. Svým emocím jsem přestala rozumět a slzy jsem přestala znát. Možná to bylo dobře, už jsem si připadala jako vodník, věčně mokrá. Oči jsem měla skleněné, můj pohled byl děsivý. A co! Umřela mi tetička. Strýček mi to dává za vinu. Viktorovi jsem ukradená a Kristián? Škoda slov.

Co horšího se ještě může stát? Nic. Rozhodně už nic horšího být nemůže. Raději bych sama zemřela, než tohle prožívat!

Přijeli jsme k večeru, pak se navečeřeli, uložila jsem Alexandra do postele a musela ještě vyprávět pohádku. Však hnedka neusnul, jak jsem si myslela.

"Proč tu není s námi tatínek?" položil otázku. Když ji vyslovil, měla jsem sto chutí odejít a beze slova prásknout dveřmi. Cítila jsem po celém těle, jak mi tepe krev v žilách. Vztek. Bezmoc. Zoufalství. Smutek. Vztek. Vztek. Převládal už jen vztek. Měla jsem toho dost. Dost té bolesti, toho utrpení. Proč mě tak Bůh trestal... mi zůstávalo záhadou. A vůbec, ať Bůh táhne ke všem čertům!!! Není spravedlivý, rozhodně ne! Je to pouhý hráč... hraje si s námi pro zábavu a je mu jedno, jak to pro nás skončí, jak nás to bude bolet, jak moc budeme trpět či plakat, křičet, modlit anebo proklínat! Usmívá se, jeho zvonivý smích mi trhá uši, baví se, sakra, dobře se baví!

Odbyla jsem ho první věcí, která mi přišla na jazyk. Lži, samé lži. Pořád dokola. Pořádně jsem ho přikryla peřinou a zavřela z venku dveře. Bylo mi z toho všeho špatně. Pořád, stále. Kolikrát si to ještě přiznám? Pobolívala mě hlava. Oči jsem nemohla zavřít, protože, hned jak bych to udělala, zobrazil by se mi obraz celého dnešního dění. Tváře, činy. Nechci, nechci už to vidět.

Donesla jsem si do knihovny láhev bílého vína, polosladké, výborné. Takové si zaslouží vychutnávání. Nedopřeju mu to. Žádné slitování. Musela jsem se usmát. Takové nesmysly. Pila jsem víno, obsah rychle mizel a bylo mi to srdečně jedno. Ano, chtěla jsem se opít. Možná to je zbabělé, ale účinné. Na jak dlouho, to je věc druhá. Chtěla jsem díky alkoholu zapomenout na všechno. Nechtěla jsem na nic pomýšlet, nic rozebírat, nic řešit. Chci jen klid.

Potom, co jsem dokázala vyprázdnit láhev bez mrknutí oka jsem se rozhodla, že si dám ještě jednu. Docupitala jsem do kuchyně, otevřela jsem dvířka špajzky a popadla víno, odšpuntovala a už přímo z láhve se napila. Vynikající. Bylo mi fajn. Nevnímala jsem bolest hlavy, ani to, že jsem měla lehce překyselený žaludek. Skvělá nálada mnou cloumala v každém kousku těla. Začala jsem si dokonce i poskakovat do melodie, kterou jsem si pobrukovala. Vypustila jsem naprosto všechno a bylo to fantastické. Tahle jsem se dlouho necítila. Naposledy tak... možná... jako dítě.

Pod nohama se mi motal Malý Bobeš, kde ten se tu vzal? Na chvíli jsem si musela sednout, nějak se semnou celý svět houpal a točil. Nechtěla jsem jít spát, ale pociťovala jsem únavu. Ne, nepůjdu, škoda večera! No večera, při pohledu na hodiny jsem zjistila, že už je půl jedenácté. Kriste, jak ten čas letí?! Žádný Krist, ten švindlíř není!

Pociťovala jsem neuvěřitelný zmatek, který mnou proudil, celým tělem. Zároveň mi bylo všechno ukradené, tak strašně moc. Chtěla jsem mít svatý pokoj, se vším tímhle šílenstvím skoncovat. Možná jednou pro vždy. Jaká to hloupost, marnivost, pošetilství. Bláboly. Mám už dost.

Ne, ano, chci být opilá, nechci na nic myslet. Ano. Ale co potom? Pak, až vystřízlivím? Co se změní? Co bude jiného? Kromě poopileckého stavu s bolestí hlavy absolutně nic. Bože!!! Ne. Dost. Dost! Ticho! Mlč! Už tě nechci poslouchat. Mluvila jsem sama k sobě a vůbec mi to nepřišlo ani trochu podivné. A proč ne? Každý v sobě má dvě osobnosti.