Život holky ze zámku 2

NEZDAR (52)

Začínala jsem být silně zoufalá. Stále jsem neměla to, po čem jsem tak hrozně toužila.Odpovědi. Přemýšlela jsem nad tou událostí v té kapli s Edvardem, ale nic jsem nevykoumala. Spíše abych se věnovala na okamžik něčemu jinému. V jeho případě to bylo správné rozhodnutí, ať si jde svou cestou, raději beze mne. Nyní mě zajímal Viktor.

Chci ho mít po svém boku, chci s ním tvořit znovu rodinu! Já, on a Alexandr. Je to tak lehké, přesto nedosažitelné. Zapomněla jsem na tu tyranii, facky, věznění i na jeho nemoc. Prostě jsem to vypustila z mysli. Nevím proč, ale cítila jsem plamínek lásky, který se po včerejší noci řádně rozhořel! Ale co Kristián? Nemůžu říci, že k němu necítím nic. Bože, co já budu dělat? Nemůžu milovat dva muže, nejde to! Musím si vybrat - jednou pro vždy, zvlášť teď když už tu je Viktor! Nad čím pořád váhám? Musím najít svého manžela, stůj co stůj! Však se tu naskytovala jedna závažná otázka. Kde ho mám hledat?

Lámala jsem si hlavu, jak jsem jen dovedla, chodila jsem po domě tam a zpět, nahoru a dolů, pořád dokola. Johano, přemýšlej.Vrátil se, což znamená, že nemůže být nikde daleko. Mohl by to vědět Kristián. Určitě to ví, ale s ním nemohu počítat ve věcech, co se týká Viktora. Vše zapře, jako to předvedl ráno, a už vůbec by mi nepomohl. Ale proč tedy Viktor šel jako první za Kristiánem? To mi hlava absolutně nebrala. Když jsem hleděla z okna, něco mě napadlo. Byla jsem tím nadšená, však, pokud to pravda nebude a já si dělám jen falešné naděje... Ne! Určitě se nemýlím.

Nechala jsem si osedlat koně. Po nějaké té hodině v sedle jsem konečně slezla. Zadek mě bolel pořádně, ale na to jsem nadobro zapomněla při pohledu na dům. Panství. V tu chvíli mě zaplavily miliony vzpomínek. Stála jsem před mým bývalým domovem. Před domem, který jsme obývali já, Viktor a dříve i Ludvík. Tady - doma musí být! Při mém odchodu jsem spravování panstva vrátila tetičce a strýčkovi, ale vůbec jsem neměla ponětí, kdo tu bydlí. S opatrností jsem otevřela velké a těžké vchodové dveře. Ticho a prázdno. Měla jsem sto chutí zakřičet Viktorovo jméno, ale co kdybych ho vyplašila? Co když se přede mnou skrývá schválně? To je hloupost!

V tichosti jsem pokračovala domem. Připadalo mi to jako včera, co jsem odešla. Škoda, že mezitím uběhlo pár let. Nesmím se ale odevzdat nostalgii, musím se soustředit! Kolik bylo vůbec hodin? Pohlédla jsem na hodiny v hale, blížila se šestá. Zkusím jako první pracovnu, tam se vždy zdržoval nejvíce. Doběhla jsem nedočkavě po špičkách až před dveře, zhluboka se nadechla a pomalu je otevřela. Koutky úst mi poklesly, myslela jsem, že... tu bude. Pracovna vypadala pořád stejně. Vylétlo mi na mysl to, jak vypadala, když ji Viktor převrátil vzhůru nohama, byl tak impulzivní. Vše rozbité, rozházené, převrácené, papíry létaly vzduchem...

Musím hledat dál. Jídelna. Utíkala jsem tam. Překvapovalo mě, že jsem ještě nenarazila na žádného sloužícího nebo samotného správce. Nedočkavě jsem vtrhla do jídelny, v naději, že... marně. Bože, neříkej mi, že tu není! Propadala jsem pomalu panice. Pocítila jsem tlak v očích. Poslední místo, společná ložnice. Hnala jsem se tam jako o závod. Nic. "Ne, ne..." zoufala jsem si. Viktor tu není, je vážně mrtvý a já si tu dělám plané naděje. Jsem vážně blázen - mám jen utkvělé představy a sny! Pokud bych s ním chtěla chvíli být, musím k jeho hrobu! Už si to musím konečně přiznat... tahle se nedá žít. To včera byl jen klam, jen hloupá iluze, sen, který je zlý a mučivý. Vyšla jsem na chodbu a spustila pláč. Nerada jsem prohrávala, natož se vzdávala, ale nic jiného mi nezbývalo... už na to nemám. "Viktorééééééééé!!! Viktorééééee!!" vykřikla jsem v záchvatu hysterie. Snažila jsem se dusit pláč a naslouchat, co kdyby náhodou.... "Pro lásku Boží!! Viktorééééééééééé!!!"

"Johano?!" ozvalo se na konci chodby, po nekonečném tichu. Otočila jsem se a při pohledu na osobu jsem se usmála od ucha k uchu.

On!