Život holky ze zámku 2

SAMÉ INTRIKY (47/2)

..."Prosím?" optala jsem se s udivením. Co si to dovoluje?

"Slyšelas! Kvůli tobě můj Viktor zemřel!"

"Cože?" nevěřila jsem vlastním uším!

"Nedělej hloupou, mám tě prokouknutou, ty couro! Kdyby ses nezapletla s tím zlodějíčkem z lesů, tak by se nemuseli kvůli tobě bít a Viktor by žil!" zvýšila hlas Klaudie.

"Já jsem slyšela, že to bylo kvůli jeho nevlastnímu bratrovi Kristiánovi, že jsi ho s ním podváděla a on potom zastřelil Viktora. Kristián je tak sladký, úplně pro mě, viď Klaudý?" zasnila se Klementina. Koukala jsem s otevřenou pusou z jedné na druhou, byla jsem jak ve snu. Tohle se o mě vážně říká? Že jsem vražedkyně, intrikánka anebo, že jsem ho podváděla?

"Klementino, ty se od Kristiána drž dál, s takovou slepicí by si nic nezačal! Jestli tě s ním uvidím, ruce ti přelámu!" upozornila jsem jednu z nich, byla jsem tak vytočená! Otevřela pusu a vykulila oči v údivu.

"Tss, to si zkus!" zasyčela, otočila se na patě a zmizela v davu.

"A ty, Klaudie, kde bereš tu drzost?! Nic ti do mého života a mužů v něm není, ale jedno ti řeknu, nikdy jsem Viktorovi nebyla nevěrná a rozhodně nezemřel kvůli mě, takže mě nenazývej vražedkyní!!! Když o tom nic nevíš, tak do toho nestrkej nos!"

"Říkej si co chceš, já vím své, chudák můj Viktor!"

"A ještě něco, už nikdy neříkej přede mnou, že Viktor byl tvůj, nebo ti tady jednu vrazím! Mám toho akorát dost! Myslíš, že nevím, že jste spolu byli? Škoda jen, že jak Viktora, tak Kristiána jsem získala já! Ruku na srdce, prohrály jste obě! Na tyhle dva bratry už ani jedna z vás nepomyslíte, rozumíme si?"

"Komu tady vyhrožuješ, Johano? Co si o sobě jako myslíš? Coura jsi, byla a jí i zůstaneš! Kdybys byla tak úžasná, tak by si Viktor nenašel milenku, aha?!"

"No, myslím, že ti víc vadí, že se nevrátil k tobě, ať už napořád anebo jen do postele!" řekla jsem mezi zuby a snažila jsem se usmát. "A mě budeš říkat, že jsem coura! Stará jsi dost a pořád jsi svobodná, nemáš ani vážnou známost! Nedivím se, že ani tebe ani Klementinu nikdo nechce, když vám tolika mužů proleželo postele!"

"Mrcho!" sykla a nasupeně odkráčela pryč. Bože! Potřebuju skleničku a vzduch! Jen jak kolem mě prošla služka s tácem, na němž byly sklenky s vínem, popadla jsem do každé ruky jednu a už si to mířila ven z místnosti francouzským oknem. Vyšla jsem ven, kde cestičku vedoucí do parku osvětlovaly zapálené louče. Kousíček od domu jsem se zastavila a nalila jsem do sebe ten alkohol. Bože! Co si ty dvě můry myslí? Jak si mohou dovolit, tohle vůbec vypustit z pusy?

Jedna si brousí zuby na Kristiána, druhá mi vyčítá smrt Viktora! To je do nebe volající! Musím se uklidnit! Dýchej... nádech... výdech. Vážně jsem měla chuť jí uhodit! Vlastně obě! Za takové nehoráznosti! Když si tohle myslí ty dvě, co si říkají ostatní? Vždyť to je víc jak čtyři roky, proboha! Já myslela, že je to dávno za mnou! Co se během dnešního večera ještě nedozvím? Třeba, že jsem vlastní rukou střelila Viktora do srdce, ne? Nebo, že jsem mu škrtla sirkou a hodila do vatry, ve které byl uvězněný a přikládala? Vždyť tohle celé je silně absurdní! Slzy se mi draly na povrch. Nesmím tomu dopustit, mám se bavit, ne plakat! Nenechám se od takových... ani nenacházím slov, rozhodit! Dopila jsem i druhou skleničku. Zcela vydýchaná a uklidněná jsem se vrátila dovnitř. Šla jsem však hlavním vchodem, abych se mohla ještě projít. V hale jsem potkala Patricka. Aspoň někdo, kdo proti mě neintrikoval a nepomlouval!

"Jé, paní, co vy tady? Nemáte být v sále a tančit?" podivil se s kupodivu krásným úsměvem na tváři. Usmála jsem se též.

"Byla jsem se projít, uvnitř je teplo a vydýcháno." vymyslela jsem si.