Život holky ze zámku 2

ČERNÁ PERLA (75/3)

... "Kde je Alexandr, je v bezpečí? Nic se mu nestalo?"

"Ano, ano, je u mého otce na panství, nemusíš se bát. Co ty?" zajímal se.

"Nic se mi nestalo. Marta ti nevyřídila, že nemáš jezdit?"

"Vyřídila, ale byl to nesmysl. Tak rád tě vidím živou a zdravou!" prozradil a už se hrnul ke mě.

"Ehm, ehm!" odkašlal si významně Oldřich.

Kristián vzhlédl a zarazil se. Když jsem se podívala na důvod jeho strnutí, pochopila jsem. Oldřich měl zase v pohotovosti svoji pistoli namířenou přímo na cíl, v našem případě na něho, Kristiána.

"Kristiáne?" ozvalo se z druhé strany.

"Viktore?" otázal se taktéž bratránek. Podívali se na sebe, ale ten pohled moc dlouho nevydrželi. Hrdost a nenávist jim to nedovolily. Zdálo se, že mu Viktor chce něco říci, ale znemožnil mu to sám Oldřich.

"Pánové a dámo, dovolte mi promluvit, když už vás tu mám konečně všechny po hromadě. Viktorovi jsem položil před chvíli jednu otázku, tu samou položím i tobě, mohu ti tykat, po té naší spolupráci, viď?"

"Co je to za otázku?" zajímalo ho, aniž by mu odsouhlasil tykání.

"Bavili jsme se tu o tomhle pokladu, co sedí v křesle. Otázka zněla... Kristiáne, řekni mi, co mi dáš za její propuštění?"

"Peníze, co jiného? To je to jediné, po čem toužíš a nikdy se jich nenabažíš! Takže kolik chceš? Dám ti dvakrát tolik, jen když jí necháš být!"

"Peníze? Nabízíš mi peníze?" podivil se. Těžko říci, zda to vůbec čekal. Možná byl přesvědčený o opaku. "A kolik?" pokračoval. Kristián vytáhl z kapsy složený lístek a také z pod opasku odepnul jeden vak, který cinkal a byl ukrytý pod dlouhým pláštěm. Obojí mu podal s velkou opatrností. Nejdříve obtěžkal váček s penězi, potom se podíval na papírek. Zpozorovala jsem, jak se mu rozlil další, ale mnohem radostnější úsměv na tváři. "Vypadá to zajímavě, opravdu."

"Mám to v truhlici v kočáře." prozradil. Jistě, proto mu to tak trvalo. Musel nejdříve sehnat hodně platidel a taky, jeho ruka není natolik v pořádku, aby mohl sám jet na koni. Akorát by si ublížil. Oldřich nelenil. Hlasitě zahvízdal, až mi zalehlo jedno ucho. Za pár minut, které v místnosti zaplnilo ticho, přišel nějaký muž.

"Běž na dvůr, v kočáře je truhla, přines mi ji." nařídil. Mezitím, než si ti dva vyřídili výkupné, což mi přišlo možná až urážlivé, jsem pozorovala Viktora. Stál nedaleko stěny, pár kroků, a tak se o ní opíral. Hleděla jsem do jeho obličeje, který byl tvrdý a něžný zároveň. Smutný a veselý. Chladný a tak teplý, až mi bylo horko. Měl tisíce podob. Tisíce masek. Bál se a zároveň byl odhodlaný. Sám se koukal do země nebo na ty dva, jak se škudlí o peníze, ale na mě nepohlédl. Bylo mi to tak líto, při představě, že bych o něj dneska měla přijít. Třeba se na něj dívám naposledy ve svém životě a on? Nehodlá na mě ani mrknout. Proč? Urazila jsem ho něčím? Nebo ho tolik sžíral ten rozvod? Pak na mě přeci jen hodil očkem. Bylo to tak nečekané. Jako kdyby mě šlehl bičem.

Když bylo po všem, peníze dohodnuty nebo přepočítány, nebo co to vlastně dělali, tak promluvil Viktor.

"Kristiáne, ač jsi nesmyslně zaplatil, tady ten hajzl si stejnak vybral jinou cenu, jiné výkupné. Proto věřím, že je dostatečně spokojený, a tak Johanu pustí. Proto, ji chytni a okamžitě zmizte daleko odsud!!" rozkázal.

"Viktore, prosím..." nenechal mě domluvit.

"Johano, myslím to vážně, vypadněte odsud!" zvýšil hlas.