Život holky ze zámku 2

BLÁBOLY (84)

Zírala jsem někam před sebe na jistou věc a přesto jsem neměla ponětí, co to je. Měla jsem ji před sebou, ale jako by tam nebyla. Cítila jsem něco na svých řasách, téměř se to převažovalo. Bylo to na jisté hraně. Věděla jsem o tom, ale nevěnovala tomu žádnou pozornost. Až když mi něco dopadlo na předloktí, v tom samém okamžiku jsem sklonila hlavu a upřela pohled na tu příjemně teplou věc, která se dala do pohybu. Slza. A hned vedle ní se usadila druhá.

Uvědomila jsem si v plném rozsahu, co se děje.

Nevnímám realitu. Myšlenkami jsem, Bůh ví kde a dokonce z toho pláču. Proč zase? Kvůli čemu? Nebo se mám ptát spíše kvůli komu? Zvrátila jsem hlavu, za kterou bylo opěradlo křesla a zavřela jsem pro jistotu oči. Přesto mi ještě uniklo pár slz, které pro změnu stékaly po stranách obou tvářích. Nesetřela jsem je, nechala jsem je putovat svou cestou a vnímala každičký milimetr jejich poutě. Kdyby mě někdo pozoroval, možná by řekl, že si to užívám.

Chyba. S užíváním to nemá nic společného. Já trpím. Někde uvnitř... mě to trhá na kusy. Ty slané kapky mi leptají kůži a nezapomenutelně se vypalují. Kolik takových už jsem prolila? A stále tomu není konec. Nebaví mě to. Nenávidím se za to. Každý den se přetvařovat, usmívat a přitom? Ďábelské ruce mi z těla rvou duši i srdce. Každý den... ten boj je stále těžší a těžší. Nejsem skála, aby všechno pevně vydržela. I když... ani ta skála nedokáže vydržet všechno. Jednou z ní přeci jenom bude písek. A kdy bude ze mě? Zakaluje mi to mozek a je to k nevydržení. Nechci se trápit. Chci, aby to přestalo! Prosím... už dost. Žádám o něco, o čem vím, že stejně nikdy neskončí. Naopak. Bude to pokračovat a bude to ještě horší! Nikdy se toho nedokážu zbavit, vždy na paměti, jak kouli na noze, až do smrti. Nečeká mě nic dobrého ani radostného. Moje budoucnost... budoucnost? To slovo je ztracené jako jeho význam. V tom případě chci zemřít. Raději definitivně konec než neštěstí a smůla, samota a moje hloupost. Vždy jsem si představovala, že jednou... Ano, právě že to byly jen pitomé, falešné a v závěru zraňující představy. Jsem ztracená existence.

V tom momentě cvakla klika a jemně zavrzaly dveře. Otřela jsem si rychle slzy a začala hrát tu šťastnou holku.

"Lásko?" ozvalo se.

"Jsem tu, Kristiáne." přiznala jsem svoji přítomnost a na oplátku dostala polibek na ústa.

"Včera jsem tě nějak nestihl, kdy ses vrátila z města? Máš všechno zařízené? Nepotřebuješ s něčím pomoci?"

"Vrátila jsem se velmi pozdě, už se stmívalo. Promiň, ani jsem se neukázala já sama. Potkala jsem totiž manželku Jindřicha. Zapovídaly jsme se. Neboj se, ohledně šatů mám vše. Vybrané látky a doplňky, dokonce jsme daly s krejčovou do kupy i střih. Děkuji za pomoc, ale není jí třeba."

"Výborně. Jsem rád, když všechno funguje dle plánu. Řekni, kdo je Jindřich? Vůbec nic mi to neříká."

"To je... jeden z mnoha přátel Viktora."

"Ach, jistě. Rozmyslela sis tu zásnubní oslavu? Kdy vůbec stanovíme datum naší svatby? Je to tak všechno rychlé, až naprosto zapomínám, co je potřeba."

"Nepřemýšlela jsem o tom, ale asi bych nic nepodnikala. Datum stanov ty, ty se ženíš poprvé." řekla jsem a vynutila na tváři, která před minutou trpěla, úsměv.

"Musím být proti, rád bych ji uspořádal, ale chtěl bych i tvůj souhlas. Tak víš co? Nebude to vyloženě zásnubní oslava, ale uspořádáme pouhý ples a tam to mimo jiné oznámíme, hm? Svatba by mohla být pak přesně za měsíc, co říkáš? Ples uspořádáme příští týden a svatbu od toho dne za měsíc." byl z toho vyloženě nadšený. Byla bych také, jenže dnes jsem prostě neměla tu správnou náladu. Hlavou mi vířilo tolik myšlenek, chmurných myšlenek. Včerejšek, dnešek, zítřek. Mrzelo mě to jenom kvůli samotnému Kristiánovi.

"Myslím, že to by šlo. Ples i termín. Udělej to tak."

"Tak snad to uděláme!,... společně."

"Samozřejmě, tak jsem to myslela. Promiň, bolí mě hrozně hlava." vymluvila jsem se.

"Johano, co tě trápí? Řekni mi pravdu. Otec už proti našemu sňatku není, pouze má obavy. Mluvil jsem s ním, takže kvůli tomu nemůžeš být nesvá. Bojíš se svatby? Nebo tak moc nechceš ten ples?"

"Nic mě netrápí."

"No to vidím! Chci slyšet pravdu, prosím."

"Budeš se zlobit."

"Na tebe? Nikdy." usmál se.

"Lháři." po označení se nejen podivil, ale především zamračil. "Máš pravdu, mám jistou starost. Chtěl jsi to slyšet, na to nezapomínej. Bojím se o Viktora."

"Prosím? Proč?!!" téměř vykřikl. Ne, vůbec se nezlobí. "Jste rozvedení a vůbec, od kdy se o něj bojíš? Mlátil tě, nic dobrýho ti neudělal a ty se o něj bojíš? To nedává smysl! Proč ti na něm tak záleží?" s hněvem v hlase se optal. Pak se mu všechny vrásky z obličeje ztratily. Něco ho napadlo a dle výrazu něco, čemu nemohl uvěřit. "Nechápu, že jsi to vůbec dokázala, ale proč mám dojem, že jsi ho ještě nepřestala milovat?"

"Bála bych se o něho, i kdyby to byl cizí člověk. Zdá se mi jiný. Nemocný. Strachuju se, zda znovu nepropadá do své nemoci. Zase se oddává alkoholu a lékům." odvětila jsem lehce vyhýbavě. Bylo mučivé slyšet z Kristiánových rtů skutečnost, která by vlastně neměla existovat. Už ne.

"Zapomeň na něj!"

"Sám víš, že to nejde."

"Nebylo by pro tebe lepší, kdybys raději zapomněla na mě a na svatbu? To bys dokázala hned! Chceš si mě vůbec vzít?" křičel.

"Kristiáne, to není pravda. Samozřejmě, že si tě chci vzít, na co pomýšlíš? Tebe mám ráda a na něm mi záleží. Je to tak těžké pochopit? Nejde na něj zapomenout a musím se o něj bát z jednoho podstatného důvodu. Kvůli Alexandrovi! Je to jeho otec."

"Mě máš ráda a na něm ti záleží? Posloucháš se? Neslyšíš, jak hloupě to zní? Taky mu budu dělat otce a budu, sakra, skvělej otec!"

"Nehádejme se, Kristiáne, ty to chápeš špatně. To určitě budeš, ale o to tu nejde. On je..." nedořekla jsem.

"On je pravý, biologický otec, já vím. On je ten nejlepší. Na našeho... tvýho Viktůrka prostě nemám!!! Špatně chápu? Vážně? Tak mi to vysvětli! Anebo raději ne, nechci už nic slyšet!" domluvil a třísknul za sebou dveřmi. A bylo. Zase ticho. Jen myšlenky hučely v hlavě.

"Kdybys jen tušil, že moje láska k tobě není falešná, jak si myslíš!" řekla jsem do prázdné místnosti. Kristiánovi to nikdy nedojde. Nebude nikdy věřit tomu, že ho miluju a že si ho ze srdce chci vzít. Nikdy.

Přemýšlela jsem nad tím nápadem udělat ples, kde by se oznámilo naše zasnoubení. Nějak jsem nedovedla sama sobě dovolit, aby tak mohlo být. Nešlo to. Nechtěla jsem ho. Kvůli sobě, lidem a i Viktorovi. Ale zase na druhou stranu, nemohla jsem to Kristiánovi udělat. Když po tolikaletém boji jsme se dostali až sem, nemohla jsem mu vlastně takovou banalitu zakázat. Chtěla jsem, aby byl šťastný, aby to začalo velkým, radostným momentem. Chtě nechtě, ten ples bude a hotovo! Jak si už plánoval, za týden tu budeme bujaře slavit. Bude to první a poslední akce, na kterou se ze srdce netěším, protože sebou nese neblahou pověst.

Protože... prostě vím, že tenhle ples nebude hezký. Mám ten nepříjemný pocit, že se něco stane. Něco, co se mi nebude líbit.

Vím to.

Bude to tak.

Bojím se hostů. Bojím se těch falešných nepřejícných lidí, kteří se na vás usmívají, ale za zády pomlouvají. Bojím se především žen.

Bojím se a vím, že to nedopadne dobře.