Život holky ze zámku 2

VÝZVĚDY (81)

Jak jsem tušila, dům už nespal. Rozhodně ne jeho obyvatelé. Byl slyšet rachot ze všech koutů. Jako první jsem došla do svého pokoje, kam jsem do vázy s vodou umístila puget. Pak jsem šla na snídani. Nebylo zase tak pozdě, jak jsem si myslela. Bylo sice už po jídle, ale to neznamenalo, že v jídelně nikdo nebyl. Stůl byl stále prostřený a jako jediný pozůstalý tu byl Kristián.

Rozlil se mi úsměv po tváři i přes to, že jsem měla jisté výčitky. Došla jsem k němu a věnovala mu dlouhý polibek. "Dobré ráno, lásko."

"Dobré ráno." pozdravil mě též.

"Omlouvám se, že jsem se opozdila."

"V pořádku, najez se." pokynul. Už těch jeho pár slov a především tón, kterým je hlásal mi přišel podezřelý. Že by neměl ani ponětí, že jsem byla pryč? Myslí si, že jsem opravdu zaspala? Polykat šlo s těží, když ze mě nespouštěl oči. Pohled nebyl vyloženě nepřátelský, ale bylo znát, že něco ví. "Od koho jsi dostala ty růže?" ozval se po dlouhém tichu. Čekala jsem, že se na něco obdobného zeptá - například, že ví, že jsem byla mimo dům a kde jsem tedy byla, a tak mě to překvapilo, že uhodil hřebíček na hlavičku, až mi zaskočilo a já se rozkašlala. Když se mi opět podařilo nabrat dech, neváhala jsem a pravdivě odpověděla. Připravena na cokoliv.

"Poslal mi je Viktor."

"Aha. A proč?"

"Prý jako poděkování za záchranu života."

"Ráno jsi byla u něj, že? Teď jsi od něj přijela."

"Ano."

"Ani nezapíráš?" podivil se.

"Nechci ti lhát, i když vím, že se budeš zlobit. Ano, byla jsem ráno za ním."

"Proč?"

"Chtěla jsem mu ty květiny vrátit, kvůli tobě. Věděla jsem, že se budeš hněvat, že právě on mi poslal ty růže."

"Ale dovezla sis je zpět." poznamenal. "Viděl jsem tě oknem." připojil na vysvětlenou.

"Ano, totiž... Ono... je to komplikované."

"Co je komplikované na tom, že ti můj bratr posílá dary?" rejpnul si. "Co znamená ta jedna bílá?"

"Vlastně, tu jednu jsem vytáhla z druhého, bílého pugétu."

"A ten jsi měla dostat za co? A proč ho teda nemáš sebou?" ta ironie, žárlivost a zlost jeho hlas zkreslovala do příšerného pazvuku.

"Ten mi pořídil jako symbol svobody. Něco takového říkal. Abys tomu rozuměl, tím mi pogratuloval k volnosti. Přišly mu listiny o tom, že nás rozvedli." řekla jsem a sledovala ho. Mračil se jak bubák, ale po téhle informaci mu koutky úst vylétly do úsměvu.

"Takže nám už nic nebrání. Můžeme se vzít třeba hned." prohlásil.

"Kristiáne, mám o Viktora strach." změnila jsem téma. Bavili jsme se o Viktorovi ne o vdavkách!

"Cože?" naprosto ho to vykolejilo a úsměv rázem zmizel.

"Vím, že ho nemáš rád a já bych se neměla starat, navíc už jsme oficiálně rozvedení, ale něco s ním není v pořádku. Zase začal pít, bere nějaké léky. Myslím, že trpí i halucinacemi, nejí a nespí. Vypadá příšerně. V celém domě není živáčka krom jedné dívky, která je v kuchyni." jen jak jsem to dořekla, přišlo mi to nesmyslné a divné, že právě tohle vykládám Kristiánovi, který na něj připravil tu obludnou lest. Nejraději by byl, kdyby byl zavřený v ústavu nebo ještě líp mrtvý, a já si mu tu stěžuju a snad i žádám, aby mu pomohl. Jaký paradox, jaká ironie!