Život holky ze zámku 2

VYNUCENÉ NAVŠTÍVENÍ (70)

Je smutné nežít přítomností a radovat se ze starých vzpomínek. Minimálně aspoň pro vědomí, že jsou ze šťastného období, které někdy bylo. Nač člověk sedí v křesle zabalen do teplé deky, popíjí čaj a i přes to, že je mu fyzicky přítomně, mysl mu bloudí jinde? Proč vzpomíná na jisté lidi v různých situacích, má úsměv na tváři a slzu v oku? Pro radost i bolest zároveň. Ač touha je obrovská, vrátit se už nikdy nelze.

Nevadí mokré tváře od stékajících slz, ale vadí vědomí, že v té chvíli proudí myšlenky, které tolika milujeme a nenávidíme zároveň, když víme, že se nacházíme ve špatné době.

Dobře, dobře. Stačilo by toho filozofování. Jsem směšná, jak stará senilní ženština, která jen čeká, až jí vykopou hrob! Však když jsem se rozhlédla, nohy zabalené v dece a vedle sebe na stolku šálek s čajem, docela jsem si tak i připadala. Musela jsem se ušklíbnout. Nemohu vzpomínat na šťastné chvíle v mém životě. Nemohu vzpomínat na to, jak jsme se s Kristiánem v zahradě poprvé políbili nebo jak mi dával růže. Nemohu vzpomínat na to, jak se na mě Viktor usmíval a šeptal mi do ucha 'miluji tě'. Nebo jak jsme se s Kristiánem škádlili a s Viktorem se společně smáli či jen tančili. Ne, už nemůžu vzpomínat.

Bylo mi do pláče. Ani rychlým mrkáním jsem slzy nezahnala. Seděla jsem v salónku a řádně jsem se rozhlížela po nádherném pokoji, který byl vkusně vybaven. Kredence, koberce, klavír, závěsy, tapisérie, obrazy, police s knihami, porcelánové a křišťálové doplňky. Moc krásný a velký dům pro jednoho. Chtěla jsem tu slyšet radostný smích mého syna a taky muže, který si s ním bude hrát. Místo toho jsem jen slyšela v hlavě svůj klavír hrát nádhernou, ale příliš smutnou skladbu, kterou mi hlásal samotu a osamění.

Dopila jsem čaj a jelikož mi zdřevnatěla zadnice, musela jsem se postavit. Došla jsem k oknu, přidržela si hebký závěs, a sledovala dění za ním. Nějako jsem se z těch vzpomínek nemohla vyhrabat. Bylo jedno zda jsem seděla nebo stála.

Pocítila jsem cukání na levém zápěstí, přímo v řezné ráně. Místo toho, abych se hluboce zastyděla, připomnělo mi to, jak jednou ke mě Kristián přistoupil zezadu a objal mě. Pevně, beze slov a s něhou.

Přímo z agonie mě vytrhl ten můj malý nezbeda, který se ohlásil prudkým otevřením dveří, až se opřely do skříňky se skleněnou vitrínou, která jen zařinčela! "Alexi, Bože, buď opatrný!"

"Omlouvám se, ale ono to samo... nějak vylítly."

"Já ti dám, že ono samo!" pohrozila jsem mu, ale nemyslela jsem to moc vážně. Poraněnou ruku jsem schovala za záda, rychle si otřela oči, otočila se k němu čelem a raději si klekla, pouze na jedno koleno, abych mu mohla koukat do očí více zpříma. "Proč tu lítáš, jak střelený? Zakopneš a ublížíš si. Musíš dávat na sebe pozor. Máš něco na srdci?"

"Ano, maminko, neboj se. To nevím, zda tam něco mám, ale chtěl bych tě o něco požádat."

"Takže máš." usmála jsem se. "Co bys rád?" pokračovala jsem.

"Rád bych jel za tatínkem. Říkal mi, že když za ním budu chtít jet, mám ti říct, a že mi to určitě dovolíš." řekl naléhavě, až se pomalu zadýchal.

"Zlatíčko, jednou za ním pojedeme, ale dnes ne."

"Ale já chci jet."

"Alexi, pojedeme, ale dneska se to nehodí."

"Proč ne?"

"Protože maminka už dneska cestovala a je unavená."

"Ale tatínek mi říkal, že vždycky, když budu chtít, tak můžu přijet, a já chci!"