Život holky ze zámku 2

TAK PĚKNÝ DEN TO BYL (64)

Vážně, byla jsem tak neuvěřitelně naivní! Jsem husa, hloupá husička! Nejraději bych si nafackovala! Kam jsem dala rozum?! Muselo mi naprosto přeskočit! Však nemohla jsem si nevšimnout té změny... V prvních dnech byl takový nejen odtažitý, ale především nevěděl jak se chovat, bál se. Chtěl mi ukázat pravdu a přesvědčit mě. Jistě, občas projevil vzdorovitost nebo panovačnost, ale... A proč ho sakra obhajuji?

Nezbláznila ses náhodou, Johano?! Pravda... ledová královna hadr.

Ne, opravdu - mám toho dost. Myslím to vážně... Nechci ho už nikdy vidět... nenávidím ho! Jen si hrál, zkoušel mě, parchant! Tohle ať zkouší na někom jiném. Život jde dál, Viktor jde dál, budiž, vydám se taktéž na svou cestu! Už mě nenapadne kvůli němu uronit ani jednu miniaturní slzičku! Nikdy!

Vylezla jsem z postele, opláchla se, oblékla a sešla na snídani. Jako první jsem věnovala pusu na čelo Alexovi, který měl plné tváře jídla a zeširoka houpal nohama. Marta nestíhala sbírat drobky po jeho oblečení. Sedla jsem si a nalila si bílou kávu. Chytla jsem příjemně teplý hrnek do dlaní a pomalu upíjela. Dívala jsem se na svého syna a neviděla jsem nikoho jiného než jeho otce, který mi byl protivný ze všech lidí na světě nejvíce. Neměla jsem tam vůbec jezdit... Kdybych nebyla tak proklatě zvědavá! Už to, že mě nepozval, bylo znamení. Mělo mě to trknout. "Mamííí, mamííí." ozval se Alexandr, vytrhl mě tím z těch hloupých myšlenek.

"Copak, broučku?"

"Co dneska budeme dělat?" zajímalo ho. Co budeme dělat? Nějaký plán? Co já vím...

"Nepůjdeme třeba na procházku do lesa?" nadhodila jsem první, co mě napadlo. Až pak jsem se podívala z okna, do kterého proudily paprsky žlutého slunce. No vida.

"Hurááá!" radostně vykřikl. Usmála jsem se, ani jsem nečekala, že by ho to nějak mohlo potěšit, natož tahle.

Po snídani jsme byli již kompletně připraveni vyrazit. Byla z nás čtveřice. Já, Alexandr, Marta a ještě jsem zlanařila Radana. Věčně něco zařizuje, samé papíry anebo okolo domu, prostě samá práce. Nejdříve odmítal, právě kvůli hromadě práce, ale nakonec se nenechal dlouze přemlouvat. V ruce dokonce proutěný košík na houby. Nikdy jsem houby nesbírala. Ani nepoznám, která je jedlá a která jedovatá. Aspoň se Alexandr něčemu přiučí. Les nebyl nijak daleko od domu, a tak jsme šli pěšky. Bylo by zbytečné tahat kočár.

V lese bylo nádherně, především ta neuvěřitelně opojná vůně země, jehličí, stromů, dřeva... Slunce prosvítalo skrze vysoké jedle, borovice, křoviska, ale i listnaté stromy až na zem plnou borůvčí, trav a mechu. "Tady je houbááá!" zakřičel Alex.

"Alexi, v lese se nekřičí!" napomenula jsem ho.

"Proč?"

"Protože plašíš akorát zvířátka, to se nedělá."

"A cos to našel?" zeptal se Radan, který dorazil k jeho úlovku.

"Houbu! A je červená s puntíkama! Mami, že je krásná? Já jí chci k obědu a bude celá moje!" prohlásil až moc pyšně. Nedůvěřivě jsem koukala z houby na Radana a zpět. Marta měla úsměv na tváři a Radan se zasmál nahlas.

"Chlapče, myslím, že tě zklamu, ale tohle k obědu mít rozhodně nemůžeš." vysvětlil správce.

"Proč ne?" vložila jsem se do toho. Houba je krásná, což o to, ale proč... Nestačila jsem si ani přemítnout myšlenku, když v tom Radan podal vysvětlení.

"Paní, tahle houba je jedovatá. Jmenuje se Muchomůrka červená a jíst se dá jen jednou, to mi věřte."

"Aha... jen jednou? Ale... Aha, chápu." zmateně jsem odpověděla.