Život holky ze zámku 2

ZPOVĚĎ (58/1)

Kočár zastavil. Skrze okénko jsem hleděla na ten velký dům. Přepadaly mě různé obavy. Vystoupila jsem a rozhlédla se. Bože, jsem tu zase! Nevyčítala jsem si, že tu stojím, ale měla jsem obavu, abych neodcházela jako minule, jak zpráskaný pes! Vešla jsem dovnitř a mířila si to rovnou do Viktorovi pracovny. Před dveřmi jsem se zastavila a váhala, zda mám zaklepat. Zaklepat? To myslíš vážně? To chce ráznost!

Tak tedy, rázně jsem otevřela, až klika narazila do zdi. Opřela se o futra a čekala na něho. Seděl za stolem, hlava skloněná, nad nějakými lejstry. Sledovala jsem, jak pomalu zvedl svůj zrak. Při očním kontaktu se mi mírně zrychlil tep. Zároveň jsem si vzpomněla na ten sen. Neovladatelně jsem se oklepala odporem nad vzpomínkou.

Zelené oči zářily, vědomě jsem se v nich utápěla. Na sobě měl bílou košili, téměř do půli rozepnutou, ze které se mu odhaloval pevný hrudník, rukávy vyhrnuté. Začala jsem smýšlet naprosto hříšně. Asi budu mít infarkt. Představovala jsem si ho během pár vteřin polonahého. Za tohle přijdu do pekla!

"Co tady děláš?" překazil moje představy otázkou. Tuhle mi položil již dvakrát jako první.

"To mi je ale přivítání." odvětila jsem, zavřela za sebou dveře a posadila se do křesla na proti němu. Mezi námi byl jen ten velký stůl. Tahle z blízka byl ještě hezčí. Soustřeď se, Johano! Tobě se to mluví, ale podívej se na něj! Dohadovala jsem se sama se sebou. A dost!

"Nerozuměla jsi mi, když jsem ti řekl, že jsem pro tebe mrtvý?"

"Ne, nerozuměla."

"Proč jsi tady?" optal se a založil si ruce na prsou.

"Kvůli tobě, kvůli sobě, Kristiánovi, Alexandrovi, kvůli všem."

"Myslel jsem, že jsi nemocná, uvězněná na lůžku, neměla bys v tomhle stavu cestovat." prohodil mimo.

"Jak víš, že jsem nemocná?" podivila jsem se.

"Lidé, co dělají pro tebe, dělají i pro mne." jednoduše vysvětlil.

"Proč máš zvědy v mém domě?"

"Abych měl informace."

"To ale znamená, že ti na mě stále záleží." oznámila jsem fakt, ze kterého jsem měla vážně radost, ale měla jsem si ho nechat pro sebe. Mlčel, jen mě sledoval.

"Co tě sem přitáhlo, když jsem tě bezcitně odstrčila vyhodil z domu?"

"Jedna věc."

"A to?"

"Odpovědi."

"Odpovědi na co?"

"Na události, co se odehráli během pěti let." řekla jsem a usmála se. Ušklíbnul se.

"A co čekáš? Že ti začnu vyprávět?"

"A víš, že právě tohle čekám?!" hrála jsem překvapení i hloupost.

"Proč ti to všechno neřekl Kristián?" odvětil kysele.

"Protože to chci slyšet od tebe. Věřím, že mi nebudeš lhát."

"Už jsi pochopila, že Kristián si ve všem vymýšlí? Jako kdybych ti to neříkal celý život. Není takový, jaký se zdá být, to mi věř. Proč mi stále věříš? Podvedl jsem tě." uhodil hřebíček na hlavičku a přitom se optal.

"Možná, že jsi měl své důvody mi lhát a podvést mě, co já vím."

"Proč mi ještě věříš?" otázal se znovu. Koukala jsem na něj a bylo mi úzko.