Život holky ze zámku 2

BEZ OSTYCHU (71)

Nechala jsem jeho ruku působit na mé osobě a nechala se vyvést na čerstvý vzduch. V tom už se kočí vracel s Alexandrem a Malým Bobešem ze zahrady. "Tatínkůůů!!" rozkřikl se samou radostí Alex.

"Alexandře, tak rád tě vidím." projevil se i Viktor. Alex mu skočil do náruče a smál se jak rozzářené sluníčko. Za to já, ač jsem možná byla ráda, že se s ním konečně setkal, úsměv jsem na tváři vytvořit nemohla.

Byla jsem stále rozhozená a zároveň ohromená z toho Viktorova odhalení. Viktor pomalu kráčel do svého domu s malým v rukou a já pozorovala jeho poznamenaná záda.

"Benedikte, prosím, běžte za nimi a nespouštějte je z očí. Kdyby se něco dělo, zasáhněte!" promluvila jsem ke kočímu a rychle odcházela pryč. Namířila jsem si to do zahrady, protože jsem tam vždy nacházela jistý druh klidu. Bylo mi hrozně. Přicházely na mě návaly pocitů i emocí. Toužila jsem být chvíli o samotě, jelikož jsem měla chuť i potřebu se vybrečet. Ronily se mi neuvěřitelná množství slz. Oči jsem měla zakalené, pohled rozmazaný, teplé slzy stékaly po tváři, nos plný, dýchat se nedalo, panika spustila svůj šarm.

Nehleděla jsem na to, že jsem venku, natož v zahradě svého muže. Nezajímalo mě to. Měla jsem šílené nutkání a nedalo se dělat nic jiného než se tomu poddat! 'Proč tu vůbec řveš?' Já nevím, nevím, prostě asi kvůli všemu. 'A víš, že už to je otravné? Věčně jsi myšlenkami jinde nebo pláčeš. Samozřejmě nemohu zapomenout na to, když neřešíš nějaký delikátní problém s jedním z těch tvých dvou osudových mužů!' Jistě, plně si uvědomuji, že je to otřepané a možná i nudné, ale já nemůžu jinak. Bloudím v jednom začarovaném kruhu. Vypadala jsem možná jako slaboch, ale já tím slabochem doopravdy jsem!

Snažila jsem si otírat slzy v jednom kuse, ale pak jsem to vzdala, když jsem věděla, že oči je jen tam produkovat nepřestanou. Do kapesníčku jsem se vysmrkala a snažila se nadechnout. Nešlo o ucpaný nos, ale o to, jako bych ty plíce měla svázané. Vyloženě mě to bolelo. Nemohla jsem tomu nijak zabránit ani odpomoci. Slabošsky jsem si schovala obličej do dlaní. Zřejmě jsem měla pocit, že mě to ochrání či jednoduše zažene všechno zlé.

Když v tom mě něco lehce sevřelo kolem pasu. Vyděsilo mě to, ale jen do té doby, než jsem se natočila, abych spatřila Viktorovu tvář. Neměla jsem tušení, proč ke mě přistoupil tiše zezadu a objal mě. Pevně, beze slov a s něhou. Ale byla jsem v tu chvíli za to neskonale vděčná. Cítila jsem se náhle v bezpečí, kde neexistoval strach, bolest, pláč, beznaděj, zoufalství a už vůbec žádné problémy. Předčilo to všechno tohle. Nechtěla jsem, nemohla jsem si připustit miliony různých okolností, kolem tohohle objetí, protože by to vyvolalo buď odpor nebo výčitky. Chtěla jsem si to jen vychutnávat. Jeho opatrný přesto ochranitelský a pevný stisk. Nějako mi dodal sílu a já dokonce dokázala vykouzlit lehký úsměv. Byla jsem za něj - to objetí, samozřejmě!, ráda. Čekala jsem zda promluví jako první, nerada bych kazila tuhle jedinečnou chvíli zbytečnými slovy.

"Jsi v pořádku?" konečně promluvil, lehce ochraptěle. Na tohle se mě ptá dneska už snad po čtvrté. Co mám pořád odpovídat? Když mu řeknu, že nejsem, bude se vyptávat. Když mu řeknu, že jsem, nebude mi věřit a mlčení to taky nevyřeší. Stále mě držel, tak jsem nemohla jen tak utéct. Přemohla jsem se, usmála se, i když to nemohl vidět a opatrně zvedla zdravou ruku k jeho tváři, v rádoby utěšujícím gestu. Zdálo se, že by mohl být spokojený i bez odpovědi, jenže to by nesměl být Viktor. Vyloženě to z něho sršelo, ale vyčkával.

"Viktore, kde jsou všichni sloužící?" zajímalo mě.

"Dal jsem jim volno." odvětil. Mezitím jsem se vymanila z jeho sevření a poodstoupila jsem od něj.