Život holky ze zámku 2

INFARKT (60/1)

Probudila jsem se do krásného dne. Pár dní tohle počasí už drželo a to bylo skvělé, už jsem měla po krk toho věčného deště. Vylezla jsem z postele, opláchla se, převlékla, svázala vlasy a vykročila jsem si to na snídani. U stolu už dávno seděl Kristián. Neposlala jsem ho domů, jak strýček psal v dopise. Nevím, proč jsem ho tu trpěla, když mi provedl tolika zlého.

Navíc on sám urputně trval na tom, že zůstane, kdyby se mi přitížilo. Ani mi to nevadilo, protože jsme už dva dny spolu nepromluvili. Ani slovo. Byla jsem zmatená sama ze sebe. Nerozuměla jsem si. Musela jsem se s těmi událostmi vypořádat, ale nějak mi to nešlo. Stávala jsem se čím dál tím zoufalejší.

-

Po snídani jsme se sebrali a nechali si připravit kočár. Do oběda daleko, ale já se nemohla dočkat Alexandra. Po nudné a především komunikačně tiché cestě jsme byli na místě.

Vítání s Alexem bylo bouřlivé. Přiběhl ke mě, skočil mi do náruče a málem umačkal. Věnoval mi asi stovku pusinek. Samozřejmě v jeho přítomnosti nemohl chybět Malý Bobeš, který po každém samou radostí skákal a bylo mu jedno, kdo to je. Kristián se moc s rodiči nevybavoval, okamžitě se odebral do domu. Zato já jsem si s nimi ráda dala dopolední čaj a příjemně pohovořila s Alexandrem na klíně. Musela jsem je několikrát ujišťovat, že jsem již zdravá. Kéž by věděli, že to tak moc nachlazení nebylo...

Vyptávala jsem se, zda je Alexandr už neomrzel, zda je nezlobí. Přesvědčovali mě, že je to zlaté dítě, kdyby mohli nechali by si ho tu napořád. Zlaté dítě, to on je, když se zrovna nechová jako jeho otec. Co naplat? Jeho geny v něm nikdo nezapře.

Na chvíli k nám zavítal i Kristián. Nijak zvláště se do rozhovoru nezapojoval. Stále byl mrzutý a nahněvaný. Pořád jsem neměla tušení, zda to tak bylo, co mi tvrdil. Možná to pravda je a já mu sprostě křivdím a házím na něj vinu. Anebo je to dobrý lhář a herec. Toť otázka.

Povídali jsme si až do oběda, který byl vynikající. Jak jinak, když ho vařila nejlepší kuchařka, kterou jsem kdy poznala, Blanka. Pak byl na programu zákusek a kávička. To jsem si nechala líbit. Všichni jsme byli v salónu, kde jsme se nechali obsloužit a užívali si pohody. Připadala jsem si jako za starých časů. Byli jsme všichni pohromadě. Teta, strýc, Kristián a já. Jistě, nyní tu byl i Alex, který si momentálně hrál ve vedlejším pokoji s Amálkou, ale připadalo mi to jako období, kdy žádné problémy neexistovali. Doufám, že tahle pohoda jen tak neskončí. Vyloženě jsem si libovala.

Pak se ozvalo zaklepání, vešla Cecilka. Je pořád stejná, jako když mi každé odpoledne hlásila, že se podává oběd, vůbec nestárne. "Omlouvám se, přijela návštěva." řekla naprosto neslyšitelně, byla vyděšená a rozklepaná.

"Ty někoho čekáš, Leopolde?" ozvala se tetička.

"Ne, drahá a ty?"

"Také ne. Kdo to může být?" podivila se. Tetička i strýček se postavili a vyzvali Cecílii, aby hosta uvedla. Byla jsem sama zvědavá, kdo ráčil cestu, proto jsem spolu s ostatními pozorovala, kdo se vynoří ve dveřích. Konečně vešel, nečekaný a zároveň očekávaný host. Rozbušilo se mi srdce. Kriste... Urostlá postava, černé ostříhané vlasy, zelené oči. Stál tam, jen tak a z ničeho nic. Oděný v béžových kalhotách a bílé košili. "Viktore? Jsi to ty?" pípla konečně jako první tetička.

"Dobré odpoledne." pozdravil, ušklíbl se a tetička se následně sesypala k zemi. Nestačila jsem zírat z jednoho na druhého. Strýček a Kristián se okamžitě sehnuli k tetičce na podlahu. Snažili se ji probrat. Vypadalo to jen jako když omdlela.Však se začala klepat a sípat. Viktor tam jen tak stál a pouze to pozoroval. Nezasáhl. V následujícím okamžiku tetička přestala reagovat. Vyletěla jsem na chodbu, kde jsem z plných plic zakřičela.