Život holky ze zámku 2

NOČNÍ MŮRA (54)

Zdál se mi sen - vážně po hodně dlouhé době. Otevřela jsem pořádně oči, mžourala jsem do velmi osvětlené místnosti, naplněné sluncem. Byla jsem lehce oděná a byla mi zima, i přes zářící slunce. Pokoj byl bez nábytku, prázdný, studený a kamenný. Kde to jsem? Ruce jsem měla přivázané, rozpažené. Zatahala jsem za provaz, zda nepovolí. Ani o píď.

Pomalu se mě zmocňovala panika, tohle nebylo dobré! "Pomóóóc!!" zakřičela jsem, doufajíc, že mě někdo přijde zachránit. Chtěla jsem honem rychle pryč. Trhala jsem s provazem jak šílená. Přes zimu, mi na čele vyrašili krůpěje potu, na něž se lepily vlasy. V tom okamžiku do světla vstoupila něčí postava, byla urostlá - muž. Chvíli tam jen tak postával, koukal. Díky světlu jsem mu absolutně neviděla do obličeje. "Pomozte mi, prosím!" ozvala jsem se po chvíli. Rozešel se mým směrem. Když se dostatečně přiblížil, poznala jsem v něm Viktora.

Černé vlasy byly upravené jako dřív. Zelené oči plné čehosi. Byl hladce oholen, pejzy krásně upravené. Na sobě černé kalhoty a černá, rozepnutá košile, rukávy vyhrnuté. Z ní se rýsovalo pevné tělo, plné svalů. Zdál se tak silným. "Pomoz mi." řekla jsem lehce fascinovaně a především v naprostém klidu. Koukal na mě. Jeho pohled byl bodavý, až nebezpečný. Ještě jsem nevěděla, co znamená. Pozvedl pravý koutek úst, do pomyslného úsměvu, ale co ten znamenal, to ví Bůh. "Viktore?" ozvala jsem se znovu. Mlčel. Nato se otočil, chvíli zůstal na místě a nakonec se rozešel zpět do světla. Jen jsem koukala na jeho vystouplé žíly na zadní straně předloktí, které se vzdalovaly. Vypadal tak božsky!!! Proboha, vzpamatuj se! "Viktorééé?!!" zakřičela jsem. "Vrať se, prosím! Pomoz mi!" pokračovala jsem. Přeci mě tu nemůže nechat!

Vrátil se. Díky Bohu! Nesl nůž. Přeřeže provazy a odejdeme pryč. Společně domů - konečně! Však zastavil se na tom místě, kde byl prvně. Koukala jsem na něj, zcela nechápavě, na co čeká? "Na co čekáš? Dostaň mě odsud, prosím!" žadonila jsem. Co se to s ním děje? Tohle není normální. Naklonil hlavu na stranu a prohlížel si mě. Pousmál se, ale nebyl to úsměv jako úsměv. Byl jiný, chladný. Jeho oči tak bodaly pohledem! Beze slov si zcela svléknul košili a odhodil ji v dáli. Co to proboha dělá? Teď na nějaké svlékání není čas. Nic mi nedocházelo, neměla jsem tušení, co se tu dělo! Nůž, který držel v ruce otočil proti sobě a řízl se do paže. Nestačila jsem nic - ani slůvko či jiný zvuk vydat.

Náhle se však do mě dala řezavá bolest, konkrétně do mé paže, vytvořila se podlouhlá otevřená řezná rána, ze které se valila krev! Ani se mě nedotkl, přesto jsem pořezaná a zakrvácená! Strach, bolest a nepochopení mě ubíjelo! Pokračoval. Tentokrát čepelí nože projel kolem krku, přes klíční kosti. Potoky krve nezastavitelně tekly. To jen já jsem krvácela, z něho ani neukáplo! Pálilo to, bolelo to, ale nemohla jsem vydat ani hlásku. Nešlo to. Neměl ani šrámy, otevřené rány. Nezkřivil si ani vlásek, za to mě? Rasoval!!!

Tekly mi slzy. Dívala jsem se na něj. Vážný obličej, občas úkaz nějakého šklebu. Oči mu zářily. Už jsem věděla, co znamená ten jeho pohled. Už mi to došlo. Byla jsem jeho oběť. Pohled věnovaný své oběti, kterou se zájmem a chutí děsí, mučí a trýzní! "Viktore, prosím! Přestaň!" vymáčkla jsem ze sebe s největším úsilím. Svůj postoj k této situaci nezměnil, činil vše dál. Pak se napřáhl a zabodl celou délku ostří do svého srdce - tedy toho mého. Bolest to byla nepopsatelná. Srdce se snažilo fungovat, bilo dál, možná ještě zrychlovalo svou činnost. Každý jeho úder jsem cítila v každičkém nervu. Sval se snažil pumpovat krev do oběhu, ale spíše urychloval můj konec. Snažila jsem se myslet... moc mi to nešlo, panika mi zatemnila mozek. Ztrácela jsem vědomí. Ta bolest... Můj poslední pohled patřil jemu. Vrahovi. Mému vrahovi. Viktorovi!

Cukla jsem sebou a vyletěla do sedu. Oči mokré od slz, létaly po místnosti jako splašené. Mé srdce bilo jako o závod, div, že už neběželo maraton. Těžce jsem dýchala, popadala dech. Bylo mi neskutečné horko, potila jsem se, přímo ze mě teklo. Čelo orosené, noční košile promočená. Byla jsem tak vyděšená, po celém těle třes. Bylo mi špatně, hrozně špatně. Žaludek jsem měla jako na vodě, jen se houpal. Jen taktak jsem se stihla naklonit nad nočník u mé postele a hned ho naplnila obsahem žaludku.

Začínala noc, déšť nepřestával. Rozsvítila jsem potom lampičku, abych viděla na hodiny. Deset. Po tváři mi samovolně stékaly slzy, bála jsem se znovu zalehnout a usnout. Už nikdy nechci usnout. Tohle byla ta nejhnusnější, nejděsivější noční můra, se kterou jsem měla kdy čest! Bolela mě hlava a srdce bylo pořád na závodech, ne a ne se uklidnit.

Teď bych si dala pořádnou sklenku něčeho ostřejšího, ale rozhodla jsem se pro obyčejný čaj, kvůli podrážděnému žaludku. Vstala jsem tedy, rychle se převlékla z mokré košile do suché a čisté, přes sebe ještě hodila župan a vydala se do kuchyně. Měla jsem štěstí, ještě tu byla Vladěna a Stela - kuchařka.

"Paní, co tu děláte? Máte ležet v posteli! Lékař to nařídil!" podivila se Vladěna, strážce mého zdraví.

"Vladěno, jsem ráda, že jsem vás tu zastihla. Potřebovala bych uklidit v pokoji. Noční košili a především nočník, udělalo se mi špatně. Uvidíte sama." nakázala jsem jí, aniž bych debatovala, zda mám ležet nebo nikoliv.

"Ale jistě." odpověděla a už zmizela za dveřmi. Otočila jsem se na Stelu.

"Mohu poprosit o obyčejný čaj? Není mi nějak dobře, asi mám podrážděný žaludek."

"Jak si přejete. Hned dám vařit vodu." odvětila a dala se do práce. Sedla jsem si na židli u malého oprýskaného stolku a čekala na čaj. Panika, strach a děs ve mě setrvával. Různé myšlenky se mi honily hlavou, ale přesto jsem nevěděla, co si konkrétně myslet. Byl to jen sen, přeci! Nic tak hrozného se nestalo. Snažila jsem se sama sobě namluvit. Možná mám pravdu a jen tu zbytečně panikařím pro nic. Šálek čaje jsem dostala před sebe. Pozorovala jsem kreslený porcelán, plný tmavě hnědé žhavé tekutiny, ze které se vznášela pára. Popadla jsem čajovou lžičku a začala pomalu míchat, bez přestání. Nevím jak dlouho jsem míchala a nevnímala realitu, ale když jsem se do ní vrátila, čaj po napití byl vlahý až studený. Co se to se mnou děje? "Paní, jste v pořádku?" ozvala se po velmi dlouhé době Stela. Pohlédla jsem na ní, oči mě bolely a pálily.

"Nejsem. Děkuji za čaj. Běžte si všichni už lehnout, dobrou noc." rozloučila jsem se a zvedla se. Namířila jsem si to... kam vlastně? Stála jsem na chodbě, za zády kuchyni a nevěděla, kam se vydat. Opřela jsem se o zeď. Spát už nikdy rozhodně nepůjdu! Zase jsem si vzpomněla na tu noční můru. Okamžitě se mi oči zaplnily slzami. Ještě než jich bylo tolik, aby se vylily přes hráze ze řas, zahnala jsem je. Promnula si kořen nosu i oči. Cítila jsem, že se mi motá hlava. Rozhodně to už nemůže být po tom popíjení odpoledne. Zavřela jsem oči, asi pro pocit bezpečí. Okamžitě se mi za nimi zjevil Viktor. Polonahý s nožem, a nakonec ty jeho oči. Ty ďábelské oči! Ucítila jsem v očích tlak. Hnedle, jak jsem je otevřela se mi zaplnily návaly slané vody.

Proč mě tak nenávidí? Za co se mi mstí? Čím jsem se provinila? Co to plácám, vždyť to bylo jen v mé hlavě. Doopravdy s tím nemá nic společného, neublížil mi! Ale ublížil mi... co si to chci namluvit, ublížil mi nejvíc jak mohl. Bezcitně mě odstrčil, stejně bezcitně a chladnokrevně jako mi dělal ty věci v tom snu! Proboha, už o tom nechci přemýšlet, mlč, ticho! Pohnula jsem se z místa. Pořádně se nadechla a šla zpět do svého pokoje. Ve svitu rozsvícené lampy jsem viděla pokoj daný do pořádku, poklizený. Byla mi už děsná zima, a proto jsem zalezla do postele, abych se zahřála. V žádném případě tu lampu nezhasnu a už vůbec nezavřu oči! Odbíjela půlnoc. Jak to jen vydržím do světla? Do ranních hodin?! Bože!

Nevím vůbec, co jsem momentálně cítila. Byla jsem vystrašená. Jistý strach z Viktora tu byl, především po té noční můře, ale i tak jsem ho milovala, což mě ještě více děsilo. Byla jsem zklamaná, byla jsem zlomená a na dně. Nikdy by mě nenapadlo, že tohle budu prožívat s Viktorem. Byl nerad, když mi jen musel pustit ruku, však když mě musel pustit i z dohledu, byl šílený strachy a žárlivostí. A dnes? Nic. Nic ho netrápí, nic ho nespaluje. Je mu dobře. Beze mě. Žije si dál, svobodně, bezstarostně. Proč se, krucinál, vracel z toho pochybného, neexistujícího, pět let trvajícího záhrobí?!

Peřinu jsem měla až po bradu, cloumala mnou zimnice, že bych byla vážně nemocná? Ale ne, nejsem. Je mi jenom špatně z toho všeho. Zírala jsem z okna na černou oblohu. Do tmy. Do ničeho. Do prázdna. Aniž bych si to přiznala, přepadala mě únava. Víčka se mi samovolně zavíraly. Bojovala jsem, vážně, ale... nějak... zcela... marně.

Zase nade mnou něco vyhrálo. Něco, co jsem už nemohla a především nechtěla dopustit.