Život holky ze zámku 2

ŠATY (90)

Bylo to neskutečné, ale probudila jsem se až druhý den brzo ráno! To jsem snad ještě nikdy nezažila. Samozřejmě, první na co jsem pomyslela byl Kristián a následně Viktor. Jak z tohohle vyklouznu? Netuším, ale rozhodně si musím s Kristiánem promluvit a vysvětlit mu to. Já přeci nejsem ta špatná!

Rekordní rychlostí jsem vyklouzla z pokoje převlečená, umytá, upravená a mazala jsem do jídelny. Jenomže než jsem tam stačila dojít, narazila jsem na sluhu, který se táhnul s obří krabicí.

"Co to máte?" přepadla jsem ho svou otázkou. Leknutím sebou trhnul.

"Ježiš, dobré ráno. Omlouvám se, jen jste mě vylekala. Tohle je zásilka z krejčovství adresována vám, má paní. Kam to mám odnést?"

"Najděte některou ze služebných, ať vám pomohou a doneste je ke mě do pokoje, prosím."

Dál jsem se nezdržovala s rozdáváním pokynů a řítila se do jídelny na snídani. Našla jsem tam jen svého syna s Amálkou, na kterou jsem smutně kývla.

"Dobré ráno, Amálko. Ahoj, broučku, jak ses vyspal?"

"Dobře, maminko. Můžu jet za svým koníkem a tatínkem?"

"Dneska ne, broučku."

"Proč?" zeptal se. Proboha, co si mám pořád vymýšlet? Že za včerejší únos, který připravil sám jeho otec si to u mě nadosmrti rozlil? To by to dítě nepochopilo.

"Tvůj otec dnes není doma. Odjel."

"Kam? Kdy se vrátí? A kdo se stará o mého koníka?"

"To nevím, Alexi, ale o tvého koníka se stará služebnictvo. Neboj se o něj, určitě se má ve stáji dobře."

"Tak dobrá." odsouhlasil a zakousl se do housky.

"Amálko, tobě se musím omluvit za ten včerejšek. Vím, že ty za nic nemůžeš a zůstala bys s Alexem za každé situace." nasměrovala jsem se na druhého a prozatím posledního člena stolu.

"Johanko, není třeba se omlouvat. Už jste to udělala víc než dvakrát včera."

"Mám hrozné výčitky."

"To nemusíte. Ačkoliv to se mnou, starou bábou, otřáslo, ten člověk - pan Viktor nám nezkřivil ani vlas a navíc poté na panství se o nás oba staral víc než dobře"

"Zníte tak smířeně, to jsi mu to odpustila? Takový čin?"

"Jednal unáhleně a mohl si s vámi nejdříve popovídat, přiznávám, ale byl hrozně smutný a zoufalý. A takový lidé dělají zoufalé činy."

"Tohle ti řekl? Že je zoufalý, proto musí unést vlastního syna s jeho chůvou?" podivila jsem se nad absurditou.

"Ne, nemusel mi to říkat, abych to poznala. Dalo se to přečíst v jeho očích. Ten chlapec nikdy vlastně nebyl zlý, tam uvnitř, v srdci. Zvlášť, když mu na někom tak hrozně záleží jako je jeho syn nebo vy. Jen je zmatený a neskutečně se bojí, že o takové vzácné lidi jeho srdci jednoduše přijde."

"Jsi na jeho straně? I potom všem, co udělal? Vždyť to všechno víš."

"Nejsem na ničí straně, jen to říkám tak, jak to vidím. Nic víc." dokončila a pak už se jen mlčky soustředila na Alexe usazeného vedle sebe. Amálka to podala tak, že bych mu to měla odpustit. Ale tohle se neodpouští. Určité věci prostě jen tak odpustit nejdou.

Jen co jsem se najedla, vydala jsem se hledat Kristiána, abych mu to mohla vysvětlit. Tušila jsem, že to nebude nic jednoduchého, ale to se nedá nic dělat. Nemůžu ho nechat v domnění, že ho snad podvádím se svým bývalým manželem. I když... ruku na srdce, někdy v tom nejsem zase tak nevinně, když od Viktora ty polibky jednoduše vítám. Sakra! Proč to je tak komplikované?