Život holky ze zámku 2

ZMIZENÍ (89/2)

... Dorazila jsem na dvůr a nemohla popadnout dech. Koně jsem celou dobu štvala, až z něj lil pot. Seskočila jsem a nohy mi zavrávoraly. Musela jsem se opřít o to uřícené zvíře. Přede mnou se tyčilo panství ve své celé kráse a velikosti.

"Viktorééééééééééééééééé!!!" neudržela jsem se a zařvala z plných plic. Byla jsem nesmírně vzteklá. Z naděje se stávalo přesvědčení, i když jsem neměla hmatatelný důkaz. Zlost mě ovládala.

Byla jsem si téměř jistá, že v tom má prsty, jelikož mě opravdu nenapadal nikdo jiný, kdo by mi ho vzal. A ten, který toho byl schopný a nebyl by to jeho otec, tak už je mrtvý. Nepřeji nikomu skon, ale Oldřich si ho zasloužil, aspoň už nebude páchat zlo. "Viktorééééééééééééééééé!!!" zařvala jsem ještě jednou, až mě zabolelo v krku. Po chvíli ticha, kde se nehnul ani lístek na stromě, jsem si myslela, že tu nikdo není. Ani ta jeho jediná služebná, ke které se chová jako ke kusu hadru a přitom by jí měl platit zlatem, že s ním dokáže tak dlouho vydržet.

To, že ustal i vítr, který celý den profukuje mi přivodil husí kůži.

Najednou jsem neměla odvahu ani vejít do dveří. Z okamžiku na okamžik mě to přešlo. Byla jsem rozzlobená, ale taková ta chuť, která mě popadla, už zmizela. Vypadalo to strašidelně a upřímně, začínala jsem se bát.

Hnedle na to se za mými zády ozval nějaký zvuk. Když jsem se otočila, viditelně jsem se lekla, protože jsem sebou trhla. V tichosti, aniž by ceknul tam stál Viktor. Vlasy rozcuchané od větru a obyčejně oblečen. Jako kdyby pracoval ve stájích. Důkazem mi bylo, když se už konečně znovu rozfoukal vítr, že ke mě dorazil i koňský odér.

V tu chvíli jako kdyby ten náhlý strach zmizel a uvolnil cestu opětovnému vzplanutí. Bezmyšlenkovitě rázným krokem jsem k němu došla a udeřila ho pěstí několikrát do svalnaté, široké hrudi. "Kde je můj syn?! Kde je Alexandr?!" vyšilovala jsem. Když neřekl ani slovo, jen mi spoutal zápěstí, abych do něj hystericky nemlátila, podívala jsem se mu do očí. "Viktore, řekni něco! Řekni mi, že tu je! Řekni to!!!" naléhala jsem a panikařila. Co když jsem se spletla a opravdu ho někdo unesl? Co když ho mučí nebo už je dávno... Ne! Nemůže to tak být! Slzy jsem měla na krajíčku.

"Mám ho u sebe." konečně pronesl hlubokým hlasem.

"Bože, jak je možný, že jsi mi ho ukradl? Umírala jsem strachy! Jak tě to jenom napadlo? Viktore, za tohle zaplatíš! Kde je?!" řvala jsem na něj a cukala rukama, v domnění, že se uvolním z jeho stisku.

"A co mi uděláš? Přijel za mnou sám."

"Lžeš! Kde je Amálka?"

"S ním, nemusíš mít obavy."

"V pořádku, to mě akorát utvrzuje, jaký jsi chronický a nevyléčitelný lhář! Amálka by nikdy nikam neodjela bez mého vědomí! Dovolil sis dost! Unést nejen dítě, ale i starou ženu, která mě vychovala! Tohle ti nikdy neodpustím!!"

"Tak fajn, možná nepřijel sám, ale přijet chtěl! Johano, on chtěl za svým tátou a ty mu to pořád odpíráš! Jsem jeho rodič a zbožňuje mě. Nenechám mu odpírat to, co mu patří a sobě taky ne. Když jsi tak zaujatá, tak jsi nás neměla nikdy seznamovat!!!" zvýšil hlas. Cítila jsem z něho, jak se to v něm vaří. Zuřil a nechybí málo, aby vybouchnul.

"No to máš tedy pravdu, to jsem nikdy neměla!!!"

"To nemyslíš vážně! Stejnak bych se to dozvěděl, jednou určitě a rozhodně bych se o něj zajímal, ale to, že toho lituješ, to mi trhá srdce a drásá nervy!!!"

"Koukej mě pustit! Vezmu si zpátky to, co mi patří a už tě nechci v životě vidět. Tohle byla poslední kapka! Garantuju ti, že tohle bylo naposledy, co jsi s ním strávil byť jen minutu!"