Život holky ze zámku 2

NEJISTOTA (45)

Probudil mě polibek. "Vstávej, lásko. Bude snídaně." někdo mi zašeptal do ucha. Otevřela jsem oči a byla jsem trochu dezorientovaná. Byla jsem ve svém pokoji. Ležela ve své posteli. Při pohledu na něčí záda - mužská, která zmizela za dveřmi a pozdějšímu pohledu pod peřinu, jsem v tom měla ještě větší zmatek. Byla jsem nevysvětlitelně... nahá?! To už se mi nezdálo vůbec.

Proč si téměř nic nepamatuji? Co jsem to vyváděla? Při marných vzpomínkách, jsem se oblékala a vydala se na snídani. Vstoupila jsem, usadila se a koukla na Kristiána. Podezřele se usmíval. Pila jsem bílou kávu, ukusovala pečivo a divoce přemýšlela, i přes bolest hlavy, co se to tady, sakra, děje?!

"Kristiáne, proč se tak hloupě usmíváš?" nevydržela jsem to.

"Jen tak." jednoduše odpověděl. Jen tak? Nějak se mi to nelíbilo... "Co budeš dělat dopoledne?" pokračoval.

"Ještě nevím, proč?"

"Jen tak. Pokud ti to nebude vadit se pojedu projet na koni, sám." řekl. Jen tak a sám? Po snídani, se sebral a měl se k odchodu. Však ještě zastavil nade mnou a políbil mě do vlasů. "Byla jsi skvělá, lásko, miluju tě!" řekl a zmizel za dveřmi. Moment - tady něco nehraje! Byla jsem skvělá? V čem, proboha? Jestli jsem byla zmatená po probuzení, tak teď to bylo rozhodně slabé slovo.

Bylo mi to celé divné, ale nechala jsem to být, vždyť on mi to později vysvětlí. Teď mě spíše zajímalo, co budu dělat? Synka jsem měla pryč, Kristiána také odjel... Vůbec mě nic vhodného nenapadalo. Vůbec nic. Na čtení jsem neměla náladu - teď to je tak trochu ztráta času. Klavír nebo něco podobného to také nebylo to pravé. Byla jsem bez nápadu. Jak jsem něčím neměla zaměstnaný mozek, myšlenky mi létaly, až hrůza. Proč si chtěl, sakra, Kristián vyjet sám? Hm...

Ačkoliv jsem chtěla něco podniknout, cítila jsem se kapku unavená a ospalá. Včera jsem šla asi pozdě spát. V kolik jsem vlastně šla spát? Proč mi večer splývá? Ale jisté útržky si vybavuji, je to vůbec ze včerejška? Ježiši, to je hloupost, proč bych si živě vybavila... Hloupost, vždyť to říkám. Musela jsem se tomu prostě zasmát, jinak to snad ani nešlo. Zřejmě mi přemýšlení zabralo trochu času, jelikož se z haly začaly ozývat pochybné zvuky. Ještě, že jsem si nenašla žádnou činnost, protože bych u ní nijak dlouho být nemohla. Se zvědavostí jsem vstoupila do haly, kde bylo živo. Hned, jak jsem otevřela dveře, spatřila jsem dav sloužících, jak se kolem něčeho shromáždili.

"Co se tady děje?" položila jsem otázku hned na úvod. Nikdo mi nijak nedokázal odpovědět, jen klopili svoje zraky k zemi a ustupovali, aby mi mohli umožnit průchod. Vzápětí mi to bylo jasné - co by, hlavně, jak by měli vysvětlit... "Co se ti stalo?" prolomila jsem ticho. Otázka byla mířená na Kristiána. V skutku, nebyl na žádné projížďce, ale seděl na zemi zády opřený o studenou stěnu. Byl pomlácený, tržné rány a ranky nejen na obličeji, ale i po těle, zakrvácené a potrhané oblečení. Pane Bože, co se to zase děje? Hrnuly se mi slzy do očí, ale přeci teď nemohu brečet, musím mu především pomoci!

"Ale, jen jsem spadl z koně." s bolestí v hlase odpověděl. Spadl z koně? On? Takový skvělý jezdec? To se mi moc nezdá, hlavně, kdyby spadl z koně, tak by určitě neměl taková zranění! S pomocí mužů, kteří u mě pracovali jsme ho dostali do patra, do pokoje, kde jsem ho už osobně uložila do postele. Svlékla ho a zkoumala jeho všechnu úhonu. Po těle to nebylo tak zlé, ale co ten obličej? Roztržené obočí, ret. Pod okem a na čele sedřená kůže a zaschlá krev pod nosem, která vytvořila cestičku až na krk.

"Spadl jsi z koně, jo?" podezřele jsem se zeptala. Jen kývnul hlavou. "Proč mám dojem, že lžeš? Řekni popravdě, co se ti přihodilo?"

"Fajn. Asi vážně nemá cenu lhát, jen tě nechci zatěžovat zbytečnými starostmi."