Život holky ze zámku 2

DALŠÍ PITOMEC (65/1)

Ráno bylo těžké. Nebylo to počasím ani bolestí hlavy. Hnedle, jak jsem otevřela oči a uvědomila si, že je nový den, naskočily mi nepříjemné myšlenky. Jako nezmar. Nešly obejít, nešly pohřbít, nešly nijak umlčet. Byly vlastně čím dám tím víc hlasitější. Nedaly mi ani minutu ticha, ani minutu neuvolnily pro něco jiného. Připadala jsem si už jako duch, jen jsem se přemisťovala z místa na místo a činila každodenní rutinu.

Vylézt z postele. Opláchnout se. Převléknout se. Učesat. Zírala jsem na sebe do zrcadla a připadala si jiná. Nebyla jsem to já, ani nevím proč. Co se to se mnou děje? Co to dělám? Mám přesně to, co jsem chtěla. Nic víc, nic míň. Tak proč se cítím prázdná? Snad proto, že jsem za dosavadním životem udělala tlustou čáru. Je to změna, ale zvyknu si.

Došla jsem na snídani a světe div se, byla jsem tam první. Nebylo ještě ani prostřeno. Zmateně jsem hleděla na prázdný stůl a bylo mi to nějaké divné. Vysvětlení jsem měla před nosem. Konkrétně u zdi, kde stály hodiny, říkajíc, že je právě půl šesté ráno. Jak to, že je tak brzy a já si toho ani nevšimla?! Je pravda, že jsem neroztáhla závěsy v ložnici a ani jednou nezjišťovala čas. Stejnak hlad nemám.

Vyšla jsem před dům, na blízkém trávníku ležela rosa. Ráno bylo nějak podezřele chladné. Objala jsem se rukama a třela si dlaněmi paže, abych se aspoň trošku zahřála. Rozhlížela jsem se kolem a snažila se zavzpomínat na své dětství, kdy jsem jako malá holčička lítala po dvoře. Moc vzpomínek jsem neměla, což mi nezabralo skoro žádný čas a můj mozek se vrátil do dění včerejšího dne. A vlastně do dění všech předešlých dnů, kdy jsem střetla Viktora po těch dlouhých letech. Měla jsem toho plné zuby, zuyila jsem, že jsem nedokázala ovládnout svou vlastní mysl. Měla bych být pyšná, proboha, že jsem se konečně odpoutala! To myslíš vážně? Samozřejmě! Vyrovnám se s tím raz dva. Tolik let jsem ho neměla po boku, tak mě nerozhodí, když se zjeví na pár dní. Sice to ještě potřebuje dopilovat, ale s tím mi pomůže čas. Všechno, co jsem mu řekla.... za tím si prostě stojím a šmytec! Neřád to je!

Raději jsem se obrátila na patě a vrátila se do tepla domu. Teplo, jako by mi vrazilo přímo do obličeje facku. Co si to tu jen namlouvám?! To jsou neuvěřitelný kecy!! Byla jsem tak hrozně moc naštvaná a zároveň se mi chtělo brečet. Jednoduše se mnou mlátily emoce. Nejde si namluvit, že jsem se s tím vyrovnala... pár hodin potom, co jsem svému choti řekla, že s ním už nechci být, že ho nenávidím. To nejde... a že mi pomůže čas?

Kriste Pane, to možná ano, ale na to budou třeba zase roky!! Hodně let! Už mě to nebaví... Prostě nemůžu, už ne... a taky nechci! Namlouvám si něco, co nikdy nepůjde, co prostě nemohu jen tak zahodit. Byla jsem zničená, zase. Kolikrát ještě? Ne... nemůžu si za to sama. Miluju ho a přitom nenávidím!!! Hajzl jeden! Nenávidím ho, nenávidím!!! Dost, dost, prosím! Už nechci. Nechci, nechci, nechci!!! Musím se soustředit na něco úplně jiného. Potřebuju rozptýlit. Nějak se zabavit. Jakkoliv!

-

Konečně byl čas na snídani. Najedla jsem se beze slova. Nechtěla jsem nijak zavrhovat Alexe, ale udělala jsem to zas. Matka roku, vážně. Ne, že bych na něj neměla vyloženě čas, ale nestrávila bych ho s ním. Fyzicky možná ano, ale myšlenkami bych byla jinde. Proto ho radši nechám s chůvou, která mu ten čas věnuje všechen a poctivě. A co jinak... když ostanu sama bude mi líp? Nebudu myslí jinde? Co si to jen chci nalhat?! Samozřejmě... Neměla jsem se krásně, když jsem považovala Viktora za mrtvého? Měla jsem sice halucinace, ale z nich jsem se dostala. Přestala jsem ho vidět a bylo to báječné.

Užívala jsem si života s Alexem. Měla jsem možnost jet za strýčkem a tetičkou... být i s Kristiánem, i když jsme občas měli nějaké neshody. Byli jsme rodina, možná to občas skřípalo, ale kde se tohle neděje? Teď je všechno pryč. Doslova. Viktor to všechno zničil. Spálil. Utopil. Zadupal. To je fuk, je to prostě pryč! Jeden jediný muž a jak mi věčně komplikuje žití. Nedá mi nikdy pokoje. Mám ho v hlavě. Mám ho v srdci. Mám ho před očima. Mám ho ve vzpomínkách. Nemůžu se ho zbavit. Je tam jak přibytý! Nesnáším ho. Hnusí se mi.