Život holky ze zámku 2

VÝČITKY (94)

Kristián mě odvedl do mého pokoje a šel mi pro sklenici vody. Mezitím jsem sundala opatrně šaty a nařídila služce, ať si je švadlena odvede a dokončí ve své dílně. Zbývalo tak málo. Tak málo práce na šatech, tak málo dní do svatby. Bála jsem se toho, tak moc jsem se bála! Musela jsem přemýšlet nad tím, co mi řekl Viktor. Mezi jeho slova, která jsem slýchala v hlavě stále dokola, jsem viděla jeho smaragdové oči, černé vlasy, cítila jeho svalnaté ruce, jeho vůni. Tohle musí skončit. Chystám se provdat za někoho jiného. Nemůžu o něm uvažovat.

Bylo mi jedno kolik je hodin, oblečená jsem si lehla do peřin a chtěla v nich zůstat až do skonání světa. Přitáhla jsem si peřinu k tělu a představovala si, že mě objímají mužské paže. Snad jsem pomalu i snila, když jsem se polekala. 'Tak si vezmi mě!' ozvalo se mi v hlavě. Srdce mi hlasitě tlouklo a lapala jsem po dechu. Kristián mi donesl sklenici vody, ale hned se omluvil, protože ho potřeboval strýček. Však slíbil, že za mnou přijde.

Neudělala jsem přeci nic špatně a přesto se cítím mizerně, přesto mám snad výčitky kvůli němu. Kvůli někomu, koho miluju, kdo mě chce zpátky, kdo si mě chce znovu vzít. 'Tak si vezmi mě!' - já nemůžu. Dala jsem Kristiánovi slovo. Bojovala jsem o něj, nemůžu to jen tak zahodit. Ublížila bych především sobě a už jsem si vybrala. 'Vybrala sis špatně a ty to víš!' ozývala se mi dnešní Viktorova slova. Jako kdyby mi odpovídal na každou věc, každou otázku, pochybnost, kterou pociťuju. Rozhodla jsem se pro muže, kterého miluju. 'Mě taky miluješ! A vím, že mnohem víc než jeho, tak proč mě od sebe odstrkuješ?' Protože tě znám. Už jsem si s tebou něco prožila a nebylo to nic pěkného. Nebyl jsi lakomý, rád jsi mi koupil nějakou drahou a krásnou věc. Byl jsi i hodný, když jsi chtěl, ale kolem tebe je moc špatných věcí, tvoji démoni v hlavě tě ničí, dělají z tebe něco, co nejsi a přesto se tím stáváš. Nikdy jsem takové zlo v jednom člověku neviděla. Jsi rozpolcený, nemocný a tolikrát jsi mi ublížil.

'Poučím se ze svým chyb a už nikdy ti neublížím, nikdy a ničím.' - kolikrát jsi mi tohle sliboval? A vždycky jsi to porušil. Vždycky sis něco myslel, nikdo ti to nerozmluvil a považoval jsi mě za zkaženou, prolhanou děvku, ale to jsem já nikdy nebyla. To jsi byl ty! Byl jsi moc zkažený, moc žárlivý, moc prolhaný a především jsi mě podváděl, proboha tolik milenek, co jsi měl, a to nevím o všem. Proč jsi mě podváděl, když ses oženil? To jsem byla tak špatná manželka? Nechtěla jsem snad dobrovolně s tebou sdílet lože? Viktore, proč jsi mi tak ubližoval? Byla jsem mladá, hloupá, raněná a šíleně zamilovaná. Věřila jsem, že ve tvé přítomnosti vykvetu jako ta nejkrásnější a nejsilnější růže, ale místo toho mi narostly ostré trny, okvětní plátky chřadly a pomalu jsem uvadala celá.

'Zamiloval jsem se do tebe hned ten první den, co jsme se poznali na tom pitomým plese v tomhle prokletým baráku a zamilovaný k zešílení jsem stále. Nemůžu to vypnout. Myslel jsem si, že je to všechno pryč, ale ne. Bylo to jen zastrčené někde hluboko, v tmavém koutu mysli i srdce. Jenže stačilo tě pak vidět a znovu to všechno postupně vycházelo na světlo v plné síle. Nemůžu bez tebe žít, rozumíš tomu?' - ty nemůžeš žít beze mě a já nemůžu žít s tebou.

Z myšlenek mě vrátila rána - dveře od mého pokoje se rozlítly a narazily do skříně hned za nimi. Následně mi s rozběhem do postele skočil Alex.

"Maminkóóó!"

"Nekřič, broučku."

"Ty jsi nemocná?"

"Nejsem."

"Tak proč ležíš v posteli a pláčeš?"

"Jsem jen unavená." objasnila jsem a slzy, o kterých jsem ani nevěděla, rychle setřela z tváří. Stáhla jsem ho k sobě a dala mu pusu. Tohle dítko bylo moje všechno. Bylo všechno i pro jeho otce. Bylo to nejdražší, co jsme sdíleli a kdy měli. Když jsem ho pohladila po černých vlasech, uvědomila jsem si, že mi na prstě - levém prsteníčku, chybí prsten. Proboha, kam jsem ho jen dala? Kde může být? Kdy jsem ho vůbec ztratila? A proč mi vůbec nechybí? Rozhlédla jsem se kolem sebe, prohrabala se peřinami. Nic. Beze slova jsem vstala a přeházela ještě jednou celou postel tím způsobem, že jsem peřiny strhala na zem. Nic. Ani nikde nemohl zapadnout. Naposledy vím, že jsem o něj zadrhla o svatební šaty. Prohlížela jsem si ho a pak přišel Viktor. Jen jsme mluvili, u toho jsem... Moment. Když odcházel, pohladil mě po ruce. Po levé ruce. Musel mi tím stáhnout prsten, aniž bych to věděla. Měla jsem jiné starosti s ním a ještě s Kristiánem. Byl mi trochu volnější, zvlášť na tom otlačeném místě! Ten jeho poloúsměv. Měla jsem za to, že patří k něčemu jinému. On to udělal vědomě. Ukradl mi ho, abych za ním přijela a vzala si ho zpátky! Viktore! Ty parchante!

"Maminko, co se stalo?" zeptal se až vyděšeně Alex, když to celé pozoroval. Musel na mě být příšerný pohled.

"Nic, zlatíčko. Nic se nestalo. Všechno je v pořádku." ujistila jsem ho. Tedy skoro všechno. Musím ten prsten získat zpátky co nejdřív. Kristián by si toho všimnul. Teď se bude ale podávat večeře a já nebudu moci jet na panství. Nemám to jak vysvětlit, zvlášť v tuhle večerní hodinu. Ne. Zítra si pro něj dojedu a jen tak mu to nedaruju! "Nemáš hlad?"

"Trochu."

"Tak se pojď navečeřet. Už je stejnak čas." vyzvala jsem ho, vzala si ho do náručí a společně jsme se odebrali do jídelny. 'Nikdy se nevzdám naděje, že můžeš být znovu má.' Tohle musí skončit! Ještě než jsem ale skutečně odešla se svým synem do jídelny, načmárala jsem na kus papíru vzkaz. Po cestě jsem ho podala Robinovi, ať ho doručí na panství Viktora. Stálo tam:

Opravdu jsi to krádeží mého prstenu přehnal. Přestaň dělat potíže anebo přistoupím k radikálním věcem, které by se ti rozhodně nelíbili. Přijedu si pro to, co mi patří, a to bude naposledy, co se vidíme.

Po večeři mi Robin přivezl odpověď:

Vyhrožuješ mi? Co mi můžeš udělat horšího než že se vdáš a vezmeš mi syna? To mi raději udělej laskavost a vlastní rukou mě zabij. Musel jsem něco udělat, musím tě znovu vidět a ten prsten je moje pojistka, že za mnou přijedeš sama. Budu se těšit, s láskou a jenom tvůj V.

Nechápe, že tímhle se zdevastujeme navzájem. Viktor je hrozný masochista, ale když mu to tak vyhovuje? Je to jeho věc. Jenom jeho. Po večeři jsem se vypařila do své ložnice a plánovala, jak ho zítra navštívím, vezmu si nazpátek Kristiánův prsten a pěkně od plic mu vynadám za takovou opovážlivost. Musí s tím přestat. Musí začít znovu žít. Musí být myslí zdravým otcem pro svého jediného syna, který ho má velmi rád. Nedovolím, aby se mu něco stalo, protože by to odnesl samotný Alexandr.