Život holky ze zámku 2

SANATORIUM (83)

Nikdy bych netvrdila, že by tahle cesta mohla být tak nekonečně dlouhá. Do městečka jsme to ze zámečku neměli příliš daleko, ale překvapila mě zřejmě jeho rozloha. Přeci jenom nikdy jsem ještě neměla důvod přejíždět až na konec. Když mě kočí upozornil, že se blížíme, nedočkavostí jsem vystrčila hlavu z okna a poslední metry bedlivě sledovala. Nevěděla jsem, co mě čeká ani zda se mám obávat. Byla jsem zvědavá a zároveň se bála.

Kočár zastavil a já vystoupila. Přede mnou se tyčil obrovský dům o dvou patrech. Místy opadaná omítka a v každém okně zabudované železné mříže. Nad hlavním vchodem byla pověšená tabule s nápisem 'Sanatorium pro choré'. Budova stála, dalo by se říct, uprostřed ničeho. Kolem nebylo nic, jen trávník a pár lávek. Žádná pořádná zahrada, žádný park. Až v dáli začínal hustý les. Mezitím rozhlížením se ozval hlasitý mužský výkřik, který prořízl to hrobové ticho. Úplně se ve mě všechno sevřelo. Takže, tady musel být zavřený můj Viktor? Stojím jenom venku a už mám husí kůži. Nevydržela bych tu ani jedinou noc, natož pak několik let! "Zabloudila jste, madam?" ozvalo se za mými zády. Když jsem se s děsem otočila, spatřila jsem staršího muže, menšího vzrůstu. Kde se tu vzal?

"Dobrý den, ne, já totiž hledám zde působícího lékaře Alberta."

"Proč?"

"Musím s ním mluvit."

"Ve věci?"

"Promiňte, ale tohle je soukromá záležitost, byla bych vám vděčná, kdybyste mě za ním zavedl." to jeho vyptávání mě lehce nadzvedlo. Díval se na mě s přimhouřenýma očima a s hlavou nakřivo. Rozešel se směrem do ústavu, takže jsem ho mlčky následovala. V přízemí nebylo nic zvláštního. Chodby s několika zavřenými dveřmi. Vystoupali jsme po schodech. Tam to bylo vlastně podobné, jen s rozdílem, že v každých dveřích bylo zamřížované okýnko, ze kterého buď trčela lidská ruka nebo se ozýval beznadějný křik, pláč, hněv a prosby. Neznala jsem nikoho, kdo tu byl momentálně uvězněný, ale bylo mi těch lidí tak neskutečně líto. Cítila jsem tu jejich bolest jako kdybych znala všechny osudy pod touhle střechou. U jedné cely, můžeme to tak nazývat, jsem neodolala a nahlédla dovnitř. Spatřila jsem, Bože, tak mladého muže! Seděl na posteli, která byla u protější zdi a hleděl z okna. Přesto jeho jedna ruka byla uvězněná v okovech, které byly zasazeny do zdi.

"Prosím, pojďte. Nerozptylujte nám pacienty. Některé ženu neviděli několik let. A některým ten pohled dělá dobře, však vás musím upozornit, nemělo by vás to těšit, právě naopak. Naposledy ženskou sukni viděli, když je škrtili, vypichovali oči, mučili, kuchali nebo se jen nad mrtvým tělem ukájeli." jednoznačně se mě snažil vyděsit. Povedlo se mu to. Měla jsem sto chutí tuhle návštěvu ukončit, otočit se na patě a uhánět domů.

Muž pokračoval na konec chodby, kde už klepal na dveře. Než jsem k němu došla, prohodil pár slov a pak mi naznačil ať vejdu. Zavřel za mnou z venku. Přede mnou se vyskytla hezky zařízená pracovna v jejímž čele seděl za stolem starší pán v bílém plášti.

"Dobrý den, vy jste pan Albert, doktor?"

"Zdravím, ano, to jsem. Přejete si?"

"Ráda bych si s vámi pohovořila o jednom z vašich bývalých pacientů."

"A jste...?"

"Johana, Viktorova manželka."

"Aha, vím. Moment, nechtěla jste říci bývalá manželka?"

"Jak to víte?" podivila jsem se.

"Jak jste jednou v tomto domě zapsaná jako pacientka, i po propuštění jste jí i nadále. Duše se dle mého nedá stoprocentně vyléčit. Především, když se budeme bavit o Viktorovi. To je případ sám pro sebe. Složitost nad složitostí. Musím být informovaný o zásadních činech pacienta. Rozvod pro Viktora nebyla lehká věc."