Život holky ze zámku 2

NE TAK DOBRÉ ROZMYSLY (76)

Probrala jsem se z hrozného snu, který mi zkazil spánek, který jsem tak moc potřebovala, proto byl znehodnocen. Potrápil mě, protože hlavním aktérem byl samozřejmě Oldřich, který mě celý včerejšek děsil. Moje podvědomí vytvořilo jistou verzi toho, co se mohlo udát po mém a Kristiánově odchodu. No, spíše úprku. Nebyla to nijak příjemná a veselá verze, byl to pravý opak se špatným až katastrofálním koncem.

Dohánělo mě to k šílenství, protože to nebyl druh snu, který se po probuzení vytratí aniž by si ho vědomí, sebevíc pamatovalo. Vybavilo si ho dokonale přesně s každým detailem.

Přejel mi mráz po zádech a nemohla jsem se zbavit odporu ani strachu, i když nebyl pravý. Rychle jsem se upravila, aspoň jsem se snažila. Přeležené šaty, omotané kolem těla se těžko přežehlují pouhou dlaní ruky, když v nich člověk celou hrůznou noc spí. Zrcadlo mi vrátilo obraz obličeje, který jsem jen těžko poznávala. Byl celý pomačkaný, otlaky od záhybů peřin jsem měla na celé levé tváři až ke spánku. Bože... lepší už to nebude. A rychlostí blesku jsem se vyřítila do jídelny. Důvod mého trysku nebyl hlad, ale jen známka nového dne, kde u stolu spatřím Kristiána, kterého po jídle mohu vyzpovídat. Měla jsem miliony otázek, ani jsem nevěděla, se kterou začít a kterou pokračovat. Napadaly mě stále nové a nové že jsem si ty staré nedokázala zapamatovat.

Když jsem dorazila na místo, kde se podávala momentálně snídaně, zjistila jsem, že je přítomný pouze Alexandr se svojí chůvou.

"Dobré ráno." pozdravila mě Marta.

"Maminko, hezké ráno." ozval se i Alexandr.

"Dobré ráno." odpověděla jsem oběma a synovi jsem přidala ještě polibek na tvář. Ač jsem byla zklamaná a zřejmě bych to neudělala, nedokázala jsem Alexovi odepřít aspoň kapku mateřské lásky, když jen před pár hodinami jsme se udobřili. Chovala jsem se k němu nevhodně a už bych to chtěla provést znovu? Kdepak. "Kde jsou ostatní?" zajímala mě jejich nepřítomnost. Snídaně byla již zahájena a oni tu nebyly. Nevídané.

"Pan Leopold se časně odebral na místní hřbitov. Snídal ještě před svítáním. Pan Kristián nejspíše zaspal a ze včerejších hostů tu nikdo nepřespal." odpověděla mi Amálka, která právě dolévala horký čaj do konvice.

"Amálko, řekni mi, jak to je se strýčkem? Ty jeho návštěvy hřbitova. Tetička... Ona... Je to delší dobu, to se s tím ještě nevyrovnal?" vyznělo to hůř než jsem vlastně zamýšlela.

"Děvenko, ten muž je statečný už tím, jak se dokáže přetvařovat. Nedělá to naschvál, jen, aby ostatní neměli zbytečné starosti. Drží v sobě neskutečný smutek a žal. S paní žil dlouhá léta, už od mládí a pro něj to není lehké se s ní najednou rozloučit, když navíc nebyl její čas. Stalo se to tak nečekaně... Co ti mám povídat, holčičko. Jezdí tam každý den, nikdy nevynechá a nikdy nezapomene."

"Chápu to, ale dělá mi to hrozné starosti. Netvrdím, že je vyloženě starý, ale otřáslo jím to a zdá se mi, že chřadne."

"To se ti nezdá. On právě že chřadne."

"Dobré ráno." ozvalo se ode dveří. "Kapku jsem zaspal." vysvětlil Kristián, zároveň to měla být i omluva. Neotočila jsem se hned. Byla jsem k němu zády ještě chvilku. Přemýšlela jsem o strýčkovi, moc mě to trápilo. Nerada bych přišla i o něho, nerada bych, aby se utopil v jezeře žalu. Sledovala jsem, jak se Amálka smutně usmála a dala se k odchodu. Skoro nepřítomně jsem se posadila na své staré místo, kde jsem snídávala jako dívka a popadla jsem první kousek pečiva, který mi přišel pod ruku.

-

Po snídani ač jsem hrozivě toužila po tom, abych mohla pokládat jednu otázku za druhou Kristiánovi, aby mi vysvětlil tolika věcí, odebrala jsem se do knihovny, kde jsem se zhroutila do lenošky. Mučily mě myšlenky několika druhů a směrů. Do reality mě vrátilo až vrznutí dveří. "Jsi v pořádku? Po celou snídani jsi neřekla ani slovo."