Život holky ze zámku 2

INFARKT (60/3)

... Z blízka, až mě to mrazilo v zádech, se mu podíval do obličeje. "Ty hajzle! Chováš se jako malej, rozmazlenej parchant, mám toho právě dost. Co si o sobě myslíš?! Jsi akorát tak hnusnej pokrytec! Dokázal jsi se mnou zamést, přiznávám, překvapil jsi mě, ale zahrávat si už nebudeš! Vůbec s nikým, je ti to jasné?!" vyhrožoval, nedal mu ani šanci, aby mohl říct jediné slovo a jednu mu vrazil.

Kristián to rozhodně nečekal a upadl na zem. Z nosu mu začala téct krev. Celé jsem to sledovala a nenacházela jsem slov. "No myslím, že už jsem tu byl dostatečně dlouho. Nashledanou." rozloučil se a zmizel za dveřmi. Nestačila jsem zírat. Však jsem vyběhla za ním.

"Viktore, počkej! Kdy tě zase uvidím?!"

"O co ti jde?" zaútočil, možná byl ještě v ráži z předešlého incidentu.

"Chci tě prostě vidět."

"Vykašli se už na to! Nic k tobě necítím. Věnuj se Kristiánovi, podívej, co kvůli tobě vyvádí! Je z tebe mimo, nešťastný a takovýhle lidi dělají jen hlouposti. Vždyť to musíš vědět." byl ledový, cizí a krutý.

"Nevzdám to." pevně jsem mu oznámila.

"Ztrácíš akorát čas. Nevrátím se, už jsem ti to vysvětloval."

"Sakra, a co Alexandr? Teď, když tě poznal!" vyjela jsem na něj. Díval se na mě, tápal.

"Možná jsi nás neměla seznamovat, ale budu ho navštěvovat." pronesl, otočil se na patě a zmizel za rohem. Sakra, sakra, sakra!!! Vjel do mě takový vztek, věděla jsem, že jsem zcela bezmocná - a bezmoc, ta mě úplně spalovala! Vrátila jsem se zpět do pokoje za Kristiánem. Byl při vědomí, zakrvácený a zíral někam do prázdna.

"Pomůžu ti vstát." řekla jsem mu a už se k němu skláněla. Štval mě, ale chtěla jsem mu pomoci.

"Zvládnu to sám!" odsekl a už se hrabal na nohy. Nedala jsem si říct a chytla ho za paži. "Nech mě bejt! Nech mě." pokračoval. Byl jak roj vos. Ošíval se a bodal. Odešel z místnosti a já jsem osaměla. Stála jsem tam jako kůl v plotě. Vyčerpaná, osamocená, bezmocná, zmatená a ubrečená. Vlastně nebyla jsem sama. Pořád tu na kanapi ležela tetička, což bylo hodně morbidní. Chudák. Bylo mi jí, všech a všeho tak moc líto. Co se to poslední dobou děje?

Chtěla jsem se podívat na strýčka, jak se mu daří, ale nějak jsem se nemohla odlepit od místa. Nemohla jsem strávit posledních pár chvil, slov, zvratů a hodin. Byla jsem naštvaná i smutná. Kristián byl opilý, mluvil z cesty a Viktor je naočkovaný ještě z toho blázince. Musím se do toho vložit a vytrvat. Musím si jít tvrdě za svým! Doufám, že toho jednoho dne dosáhnu. Musím! Žádné doufání!

Po pár minutách, než jsem se zase vrátila ze svých myšlenek, jsem opustila místnost s nebohou tetou. Když jsem dorazila před dveře strýčkovi a tetiččiny ložnice, lehce jsem zaklepala. Nic se neozvalo, tak jsem vzala za kliku. Strýček seděl v křesle u okna, mokrý ručník na hlavě a v ruce otevřenou láhev alkoholu.

"Strýčku, jak ti je?"

"Jak mi asi tak může být? Zemřela mi žena!"

"Je mi to moc líto." zalitovala jsem. Strýček se postavil a otočil se na mě.

"Věděla jsi to!" obvinil mě.

"Co myslíš?"

"Že ten spratek - Viktor, žije!" vysvětlil. Spratek? Tahle nikdy nemluvil, měl Viktora rád. Nevadil mu. Proč se každý mění pod návalem alkoholu?!

"Ano." řekla jsem polohlasem, s pohledem upřeným do země. Připadala jsem si jako malé dítě, které dospělý kárá za něco moc špatného.