Život holky ze zámku 2

PO ČTYŘECH VŠELIJAKÝCH LÉTECH (43/3)

... Došla jsem do svého pokoje, převlékla se do noční košile a ulehla. Přemýšlela jsem, co se vůbec dneska stalo. Bylo toho hodně. Ale hlavně mi nešlo do hlavy, jak to, že se po tak dlouhé době zjevil opět Viktor?! Vlastně to nebyl Viktor, ale Kristián. Proč jsem ho viděla v jeho tváři? Vždyť si nejsou podobní! Tak proč?

Absolutně mi to zdravý rozum nepobíral. Bylo mi to záhadou. Nechala jsem myšlenky myšlenkami a soustředila jsem se na spánek. Dlouhou dobu nic nepřicházelo. Nerozuměla jsem tomu, byla jsem unavená, tak proč nemohu usnout? Měla jsem toho dost! Vstala jsem z postele a oblékla si župan. Rozhodla jsem se, že se půjdu nadýchat čerstvého vzduchu.

Otevření okna mi nestačilo. Prošla jsem chodbami, až jsem se ocitla v hale, kde už jsem odemykala hlavní vchodové dveře. Tmu prosvětloval jasný a zářící měsíc nad mou hlavou. Ten jediný umožňoval, abych viděla své blízké okolí. Tu noc, ale začal kazit vítr. Bylo mi to líto. Nebylo sice žádné teplo, ale bylo i přesto nádherně. Prohlížela jsem si prostranství před domem. Dvůr, stáje, stodoly a vzdálenější zahradu. Měla jsem možnost vidět i k bráně, která byla z každé strany obklopena pěknou, rostlou a starou lípou. Jak jsem to tak všechno pozorovala, všimla jsem si nezvyklého stínu, který nemohl vytvářet žádný předmět v místě.

Stín se tyčil a nehýbal. Prozatím. Vypadalo to přece jako nějaká postava, ale kdo by, a co by tady dělal tahle v noci? Potom se stín pohnul. Tentokrát jsem se vůbec nebála, jen jsem byla šíleně zvědavá. Což bylo podivující. Myslím s tím strachem. Vydala jsem se mu naproti, třeba to je jen nějaký strom, který se hýbe ve větru, žádná postava. Došla jsem do půli dvora, brána byla ode mne vzdálena zhruba deset až dvanáct metrů. Vážně, byl to člověk!

"Haló? Slyšíte mě? Jste v pořádku?" křikla jsem na něj. Postával pod lípami, takže jsem mu neviděla vůbec do tváře. Bylo to tak zvláštní! Že by to byl nějaký tulák? Anebo někdo, kdo jen prostě potřeboval nocleh?

Přiblížila jsem se tedy ještě blíže. Nyní jsem mohla rozeznat, jak vypadá jeho tvář. Moje pocity neskrývaly zděšení! Srdce se mi prudce rozbušilo, naskočila mi husí kůže a rozklepaly se mi kolena. Nemohla jsem uvěřit vlastnímu zraku! Absolutné nemožné! Očekávala jsem, že každou chvíli sebou praštím o zem v mdlobách. Nedočkala jsem se. Blouzním? Sním? Usnula jsem a tohle jen sen?! Určitě, ano! Byla jsem přeci tak hrozně unavená, musela jsem přeci jen usnout a tohle je jen sen, který se zrodil v mé hlavě. Byl to divný sen, strašidelný!

Ta osoba mě skrze bránu pozorovala, beze slova. Dívali jsme se na sebe a čekali. Na co, proboha? Až zahřmí? I přesto, že to byl jen vyloženě hloupý sen, jsem byla vystrašená k smrti. Najednou jsem nepociťovala zvědavost, ale hrůzu a strach! Nebyla jsem už taková hrdinka jako na začátku. Hodnou chvíli se nic nedělo, ale potom ten člověk pohnul rukou.

Skrze bránu mi hodil téměř k nohám květinu! Byla to malá šípková růže. Koukala jsem na to, jako kdybych to viděla poprvé. Co to znamená? Vzhlédla jsem a nechápala. V tom jsem uslyšela rychlé kroky. Nevydával je ten, co byl za bránou. Nevím, kdo to byl, proto jsem tomu nevěnovala pozornost. Shýbla jsem se pro dárek od návštěvníka. Držela jsem růži v ruce, točila s ní a nakonec i přičichla. Byla opravdová. Muž se neměl k odchodu, kroky za mnou se velice, ale velice rychle přibližovaly. Někdo tady běžel? Byla jsem jak ve snách. Proč jak? Anebo ne? Všechno mi docházelo, tak pomalu! Náhle mě někdo chytil za pas a rychle se mnou škubl směrem dozadu. Narazila jsem se na něčí pevné tělo.

"Johano, co tady děláš?!" vykřikl ten za mnou. Poznala jsem ho. Byl to Kristián. Však jsem mu nevěnovala žádnou pozornost a dál sledovala nynější střed mých zájmů. "Pojď dovnitř, pojď, nastydneš, je hrozná zima!" řekl, a už mě tlačil do domu. Jen stěží jsem se odtrhla od muže, ale musela jsem, Kristián mě k tomu donutil. Trochu mě popohnal, abych byla před ním, ale už jsem na svých zádech necítila jeho ruku. Neotočila jsem se, ale instinktivně zpomalila a posléze zastavila. "Co ty tady děláš?! Ještě jednou tě tady zahlídnu, tak uvidíš! Opovaž se k ní přiblížit a skoncuju to s tebou, ani nemrkneš!!! Rozuměl jsi mi?!!" téměř vykřikl, jak byl Kristián rozčilený, ale mírnil se k faktu, že byla noc.

"Já jsem..." nestačil dopověděl myšlenku, protože Kristián slovně zaútočil znova. Přitom jak promluvil, i ty dvě ubohá slůvka - polilo mě horko. Vážně se mi tohle zdá? Možná ano. Možná ne. Já to nevím.

"Žádný námitky! Ty už nemáš právo ani otevřít tu svou hubu! Ty už nejsi nikdo! Vůbec nikoho nezajímáš, jsi mrtvej! A proto ti radím, ztrať se a honem rychle!!! Jestli mě neposlechneš, tak tě nadobro zničím, víš, že můžu! A klidně to udělám, ani nevíš s jakou radostí! Už nikdy v životě tě tady nechci vidět, rozumíš?! Zmiz!!!" rozčílil se ještě víc. Opět kroky. Cítila jsem znovu dotyk Kristiána, jak mě vedl do domu. V tom se však muž velice hlasitě ozval znovu.

"Budu tě sledovat, budeš mě mít vždycky za zády, ty sám se budeš bát, dokonce i svého vlastního stínu. Já tě nespustím z očí, to si pamatuj, kolikrát o tom nebudeš ani vědět. Ona patří..." nedořekl.

"Nepatří!!! Už ti nikdo a nic nepatří, zvláště ona ne!!! Teď vypadni a už ať tě tady nevidím! To tvoje vyhrožování si můžeš strčit někam, ubožáku!!!" zařval na něj Kristián, noc ne-noc.

"Hajzle!!!" slyšela jsem ještě křiknout toho muže a cloumat kovovou bránu, pak jsme zašli do domu.

Kristián zamkl dveře a pomohl mi až do mé postele, kde mě chvíli utišoval. "Dobrou noc, lásko." popřál, políbil mě a odešel. Chvíli jsem jen tak koukala do stropu, pořád mi to nějak nedocházelo, co se stalo. Nebyla jsem si vůbec jistá, zda to byl teda jen sen nebo snad skutečnost? Bylo mi tak zvláštně. Zavřela jsem oči. Přemýšlela jsem ještě o tom, ale netrvalo a ohromná únava mě konečně přemohla.