Život holky ze zámku 2

NEDOBROVOLNÝ ODCHOD (46)

Probudila jsem se celkem do krásného dne, ale když jsem si vzpomněla na ten zlověstně zakončený večer, rázem se mi to zprotivilo. Byla jsem naštvaná. Nikdy by mě nenapadlo, že by se Kristián zapletl s jednou ze služek, navíc v mém domě. A hlavně poté, co se objevil, po těch letech na prahu v mém domě a začal mi vyprávět, jak moc mě má rád a jak mu na mě záleží. Lhář.

Včera jsem měla naprostou pravdu. Je jako Viktor, na chlup stejný. Násilí, lži a pletky s jinými ženami. Musí odejít, nechci ho tady - jednoznačně musí pryč! Ještě v noční košili jsem vyšla z pokoje, rovnou ke Kristiánovi, pokud jsem byla pevně rozhodnutá. Vešla jsem, aniž bych klepala. Nebylo zamčeno, ani jsem to nečekala. Zastihla jsem ho stále spícího, rozvaleného v peřinách. Byl krásný sám o sobě a ještě víc, když tahle spal. Trochu mě to zaskočilo, málem mi to zabránilo v tom, co jsem chtěla udělat. Pak jsem si však vzpomněla na ten včerejšek!

Žádné tiché zavření dveřmi, ohleduplnost nad spícím člověkem, ani náhodou! Rychlostí blesku jsem třískla dveřmi a pozorovala jeho reakci. S vytřeštěnýma očima vylítnul do sedu a zběsile tikal pohledem sem a tam. "Co se děje?" zajímalo ho. "Johano, stalo se ti něco?" pokračoval. V duchu jsem se musela smát jeho vyděšenému pohledu. Zasloužil si to. Jen tak jsem tam stála a nevěděla jak začít. "No tak, mluv!" pobídl mě.

"Po snídani si promluvíme." oznámila jsem mu a odešla z jeho ložnice. Jsem slaboch. Šla jsem se převléknout a potom rovnou do jídelny. Teď mě čeká velký krok, zda se vůbec odhodlám to dokázat.

Čekala jsem na něj u stolu. Po chvíli vešel, ve své plné kráse. Ani jsem nezačala a už jsem cítila, že jsem v koncích. Dosedl na židli a natáhl se pro konvici s ranní kávou. Jeho delší vlasy, které si nechal narůst za dobu, co byl pryč, neměl svázané, a tak mu spadly do obličeje. Pozorovala jsem ho. Neposlušné prameny si dal za ucho. I když byl starší, urostlejší, vyzrálejší, dospělejší možná hezčí, nějak stále jsem v něm hledala toho chlapce, který se mnou vyrůstal a potají mi dával růže a nesmělé polibky. Došlo mi, že ten chlapec už je dávno pryč. Definitivně!

"Dobré ráno, co to mělo znamenat, to jak jsi byla v mém pokoji a vůbec o čem jsi to chtěla mluvit?" otázal se s letmým úsměvem na rtech. Cloumala se mnou jistá míra vzteku.

"Musíš odejít." přešla jsem rovnou k věci.

"Co prosím? Proč?"

"Proč se chováš jako by se vůbec nic nestalo?"

"A ono se něco stalo?" podivil se. Dělá si srandu? To myslí vážně?

"Včera to vyzvídání a ta služtička?... To je jedno, prostě chci, aby jsi odešel, nestojím o tebe!"

"Cože? Ty myslíš tohle? Dyť je to hrozná trivialita."

"Trivialita?" křikla jsem.

"Já ti to vysvětlím." začal.

"Ani se nesnaž." řekla jsem a vstala od stolu. Neměla jsem chuť poslouchat další lži. Také vstal.

"Johano, tohle celé je směšné. Vidíš v tom něco, co absolutně neexistuje. Já ti to vysvětlím." zkusil to znovu. Došel ke mě. Podíval se na mě. "Ty žárlíš. Včera já - dnes ty. Přiznej si to." řekl s úšklebkem na tváři. Byl tak prohnaně krásný!

"Ne." řekla jsem a už jsem cítila, jak měknu. "Ne..." zopakovala jsem tišeji. Věděl, co na mě zabírá. Přitáhnul si mě k sobě a lehce mi dal pusu na rty. Poté mě objal a mlčel. Čekala jsem na to, co přijde.

"To si o mě vážně myslíš, že bych tě ve tvém vlastním domě s tvoji služkou snad podváděl? Miluju tě, moje slovo ti nestačí?"

"Tak co jsi to tam s ní dělal?" položila jsem otázku, na kterou jsem pořádně nevěděla, zda chci slyšet odpověď. Usmál se a pohladil mě po tváři. Hleděla jsem mu do modrých očí a čekala.