Život holky ze zámku 2

MARNÁ SNAHA (67)

Vůbec se mi nechtělo vytáhnout paty z pokoje. Již převlečená jsem seděla naproti dveřím a úplně je hypnotizovala. Doufala jsem v to, že už bude pryč, ale nemohla jsem být přeci tak naivní. Uvažovala jsem a váhala. Pak jako by do mě uhodil blesk.

Vylítla jsem ze sedu, odemkla a letěla do jídelny. Šlo to těžko, kvůli napadání na nohu, ale musela jsem tam být rychle. Jak jsem mohla být tak lehkovážná?

Nechala jsem Viktora v mém domě, měl neuvěřitelně velké pole působnosti a hlavně... možnost se dostat k Alexandrovi! Co jsem to za mámu, která neumí ochránit své dítě? Jsem tak neuvěřitelně sobecká! Hlavně, že jsem k tomu měla několik dlouhých kázání!

Rozrazila jsem dveře jídelny a spatřila je oba. Seděli za stolem, vedle sebe a Viktor mu pomáhal jíst. Za jiných podmínek by to byl nádherný pohled, ale dnes ani náhodou. "Tady máme maminku, podívej Alexi." promluvil jako první Viktor. "Jdeš pozdě." vážně upozornil s pohledem na hodiny. Tři čtvrtě hodiny sem, tři čtvrtě hodiny tam!

"Čekali jsme na tebe, ale pak už jsem měl hlad." ozval se i Alex.

"To jste hodní, teď hezky hamej, zlatíčko." odvětila jsem. Dívala jsem se na Viktora a zmocňovala se mě opět bezmoc. Přisedla jsem si opatrně ke společnému stolu a čekala, až mi služka přinese talíř s obědem.

Po jídle jsem Alexe odvedla za Martou, aby ho zabavila. Vztekal se, že chce být s Viktorem, ale bylo mi to fuk. Musím ho od něj držet dál. Hlavně jsem je neměla nikdy seznamovat, ale na to už bylo moc pozdě. Potom jsem se posadila v salónku a čekala na nezvaného hosta. Věděla jsem, že přijde. Vždycky to tak bylo, je a bude. Netrvalo to ani moc dlouho.

"Proč jsi přišla pozdě?" položil mi jako první otázku, když konečně vstoupil a zavřel za sebou dveře.

"Tohle je můj dům, můžu si tu dělat, co chci!"

"Samozřejmě. A proč jsi odvedla Alexe k chůvě, když evidentně chtěl být se mnou? Co mi odpovíš na tohle? On není jenom tvůj, patří i mě."

"To máš pravdu, však jsem ti něco řekla. Nezůstane s tebou o samotě. Už tak jsi využil možnosti a..." nedořekla jsem.

"To si vážně myslíš, že bych mu mohl ublížit?" podivil se s napětím.

"Nevím a ani to nechci zjišťovat. I když vlastně, dokázal jsi ublížit svému bratrovi, prakticky bez mrknutí oka. Dokonce i mě. Byla by to jen otázka času.... No, myslím, že jsi poobědval, a tak se můžeš odebrat k odjezdu." doporučila jsem mu.

"Zase se budeme bavit o Kristiánovi? Proč, Bože?" zeptal se až znechuceně nedbajíc na moje další slova.

"Tohle celé je o Kristiánovi! Kvůli tobě si myslí, že jsem ho chtěla zabít, že jsem s tebou byla domluvená!! Teď mě určitě proklíná!"

"Můžeš mu to zkusit vymluvit, za pár dní má narozeniny. Určitě bude konat oslavu." prozradil mi naštvaně. No jo vlastně, on bude mít narozeniny.

"Pochybuji, že mě pozve. Poslední dobou mě nikdo nikam zvát nechce." uhodila jsem hřebíček na hlavičku. Ušklíbnul se.

"Strašně bych si přál, abys mi odpustila." poznamenal již jemným hlasem.

"Nejde to. Nemůžu."

"Pořád si promítám, co jsem udělal špatně, jak se to mohlo zvrhnout v tohle. Odháněl jsem tě od sebe, i když jsem tě nepřestal milovat. Nějak jsem si namlouval, že je konec, ale nebylo tomu tak. Chtěl jsem jen, abys byla v bezpečí. Nemohl bych znovu dopustit, to, co jsem ti dělával. Ani nevíš, jak se za to nenávidím. Pak jsem tě akorát provokoval a rozčiloval, mockrát chyboval. Když už jsi to vzdala, tak mi došlo, že bez tebe už nemůžu být ani minutu. Situace se změnila. Teď tě chci já, ale ty mě ne."