Život holky ze zámku 2

ZA ČTRNÁCT DNŮ (62)

Po takové době si to člověk nechce ani už vybavit, ale živě si pamatuji, bohužel, jak mi bylo ouvej to ráno, potom, co jsem udělala nehoráznou hloupost a to bylo se opít. Nehorázná blbost! Hlavu jsem měla jako střep a žaludek? Bože, nechtěj, abych o tom znovu rozmýšlela. Jedno slovo to snad všechno vyjádří. Fuj. Už nikdy, přísahám, se neopiji.

Ten příšerný pocit už nechci zažít, vážně ne. Dva dny jsem z toho byla mimo.

Každopádně, co mi momentálně vrtalo hlavou nejvíce byla informace, kterou jsem se čistě náhodou dozvěděla ve městě před pár dny z cizích úst. Dost mě to překvapilo a zároveň naštvalo. Možná právě proto, že jsem byla poslední, kdo se o tom dozvěděl a že vůbec ne osobně od dotyčného. Neměla jsem tušení co si o tom myslet. Přebírala jsem to z jedné strany na druhou, vymýšlela různé varianty, různé závěry. A to nejhorší jsem si prostě za nic na světě nechtěla přiznat.

I když bylo tu něco, na co bych málem pozapomněla. Tu noc, kdy jsem se zlila jak prase, musím to tahle ventilovat, protože slušnější výraz na to vážně v mé situaci není, jsem si něco poznamenala. Služebná mi přinesla odtržek starých novin, nechápala jsem smysl toho. Však po řádném prozkoumání jsem našla své písmo, lehce hranaté a jdoucí z kopce. Stálo tam pouze jedno slovo - rozvod. V tu chvíli jsem si vzpomněla. Jak na smysl toho slova, tak na okolnosti, proč jsem ho zvěčnila. Nesměla jsem na něj zapomenout. Důvody byly logické, věřila jsem jim, chtěla jsem to tak udělat pro dobro syna, možná i pro mé, ale...

Dnes když vím, co chystá, má odvaha, pokud se tomu tak dá říkat, silně ochabla. Už jsem si nebyla tak jistá tím, zda se chci dát rozvést. Měla jsem naivní touhu ještě vydržet. Nebyla to jen touha, která byla naivní. Byla jsem to především já sama. Na co mám ještě čekat? Především nechci, nejen, že čekání vyloženě nesnáším, ale u tohohle si jsem jistá, že to nikam nepovede. Přesto... ještě jedna šance by asi nic nezkazila, možná by ještě pomohla. Vlastní rozum mi nad mým uvažováním stál! Nechápu se. Ne poprvé ani naposled, to je nad slunce jasné!

Vzpomněla jsem si na včerejší odpoledne. To se totiž konal tetiččin pohřeb. Smutný to den. Chladný, sychravý a větrný. Jako by i to počasí vědělo, jaká je v našich srdcích bolest. Sešlo se velké množství lidí, přátelé, příbuzní a rodina. Strýček byl zdrcený, opírající se o hůl. Bylo poznat, že toho moc nenaspal a také, že za těch pár dní šíleně zestárnul. Ačkoli jsem byla vyvržencem z dosavadní už rozpadající se rodiny, mohla jsem být taktéž svědkem, byla jsem pozvána.

Strýček mi odpustil, aspoň mi to tvrdil. Po jeho pravici stál Kristián. Nesnažil se vymlouvat ze svých činů, nesnažil se mi vtírat, nesnažil se absolutně o nic. Nepromluvil se mnou jediné slovo. Jediné, co mi poskytl byl oční kontakt. Nic víc. Osobně jsem nestála u těch dvou. Byla jsem na druhé straně v davu mě skoro neznámých lidí. Ne, že bych nechtěla, ale raději pro jistotu. Nějaký vnitřní pocit. Doufala jsem, že zahlédnu i Viktora, někde v zadních řadách, že se mu své matky zželelo. Neobjevil se. Na jednu stranu nebylo divu, po tom, co o ní všechno řekl, jak mu byla ukradená, ale na druhou? Byla to přeci jeho matka, dala mu život... a to je snad už dostačující důvod, aby se alespoň naposledy rozloučil na jejím pohřbu, no ne? Ani jsem s ním od toho šíleného dne před čtrnácti dny nemluvila, ani okem nezahlédla. Bůh ví, kde byl a co dělal. Vlastně vím, co dělal...

Seděla jsem v knihovně a snažila se soustředit na vytištěná slova v knize. Moc mi to nešlo, mysl si trajdala všude možně. Pročítala jsem stránky jednu za druhou aniž bych znala jejich obsah. Byli jsme právě po obědě a Alexandr si hrál venku s chůvou. Už se neptal na svého otce. Jako kdyby o něm v životě neslyšel. Byla jsem mu potají vděčná. Zaklapla jsem definitivně knihu s tím, že si na své přečtené musí počkat a vrátila jsem se opět k aktuálnímu a doposud nevyřešitelnému problému. K Viktorovi.

Nechtělo se mi dělat vlastně vůbec nic, ale svým způsobem jsem musela. Nějaké mé přesvědčení, že by snad... Možná jsem byla hodně naivní, ale myslela jsem si, doufala jsem, že bych byla mezi prvními na seznamu. Ačkoliv... vím, není to teď vůbec dobré s tím jeho přesvědčením a podobně, ale i tak. Jaký má důvod mě tam nedát? Možná, abych mu nebyla na očích, ale neříkal přeci, že... nebo si to namlouvám? Rozhodl se na mě zapomenout, nechce mě mít zpátky, tak už to, sakra, musím pochopit! Ale... rozhodně netvrdil, že by mu vadila moje existence. A vůbec, prostě tam pojedu a hotovo! Tak a rozhodnuto! Dál o tom už nebudu rozmýšlet, ještě bych si to rozmyslela. Bylo šílené, jak rychle jsem přecházela z jedné možnosti na druhou. Jednou potvrdím to nejhorší a pak ho obhajuji.

Ale přeci jen... nedalo mi to. Jak je možné, že mě s tím neobeznámil? Že jsem se to musela dozvědět v obchodě? A od naprosto cizích dam? Ale vždyť to je jasné, proč ti o tom neřekl! Pochop to! S nadšením o tom hovořily, probíraly své šatníky, co si oblečou na tu událost. Událost. Copak je to za událost?! Jak to, že vůbec ty ženské nebyly znepokojené? Proč to pro ně nebyl šok, překvapení, šílené odhalené tajemství? Nemohla jsem to přijmout.

Nebyly ale jediné! V kloboučnictví o tom debatovali nějací muži. Před apatykou v hloučku pokuřujících mužů a taky shluku žen před cukrárnou. Připadala jsem si jako ve snu. Všichni o tom konverzovali jako kdyby v opeře byla uvedena nová premiéra. Viktor nebyl neznámý, byl to skvělý obchodník s titulem v rodině. Lidé ho znali, ale že až tak rozsáhle, to mě překvapilo. Přesto jediné, co mi vrtalo hlavou bylo, proč se nikdo nepodivuje nad jeho znovuzrozením? Vypadalo to jako by nikdy ve společnosti nechyběl. Ani jeden den natož celé roky.

Věděli to. Všichni to věděli. Cizí lidé. A já? Jeho žena? Zůstala jsem zahalena černým závojem tajnůstkaření a lží do poslední chvíle. Byla jsem poslední osoba, které ho sundali a ještě nedobrovolně. Musela jsem jim pomáhat! Tohle všechno mě ještě více donutilo zítra navštívit to sympózium. I když ten název skutečnosti neodpovídá. Dle mého to je prostý večírek! Oslava, kde bude téct alkohol proudem, smích se valit po celém domě spolu s hudbou ze sálu a hovorů pozvaných. V pět hodin na panství.

Je to jeho dům, tak co. Vlastně není, nenapsala ho tetička před svou smrtí na Kristiána? Samozřejmě... Kristián se tu noc, kdy se Viktor objevil přede mnou poprvé, doopravdy, chlubil, že nabyl jeho majetku. Přišlo mi to zvláštní. Buď dům je zpátky ve Viktorových rukou, anebo jako vždy, si Viktor dělá co chce a především Kristiána ignoruje. Silně pochybuji, že se od poslední hádky setkali a například se udobřili. Absolutně vyloučeno. Z nich nikdy nebudou mírumilovní bratři, natož aspoň přátelé či dokonce zcela vycházející lidé aniž by se museli přehnaně k sobě znát nebo milovat. To po nich nikdo nechce a ani chtít nemůže. Takže co z toho plyne?

Druhá možnost je rozhodně hloupost, ale pak... jak mohl dostat zpět dům? Kristián mu ho dobrovolně také nemohl dát, ledaže by se do toho vmísil strýček... Co tu vlastně řeším? Zítra se ho jednoduše zeptám. Pár věcí mi vysvětlí.

Náhle jsem zaslechla příšerné zvuky ozývající se z vedlejšího pokoje, které vydával můj klavír. Žalostně úpěl, plakal nad těmi tóny. Zvedla jsem se, abych viděla toho umělce, co tříská nesmyslně do kláves. Alexandr. Kdo jiný. Po zbytek odpoledne, až do večeře jsem se mu věnovala a snažila se ho učit hrát. Chvílemi mu to i šlo, ale převládali chvíle, kdy se jen vztekal. Ach jo... Prostě jablko nepadá daleko od stromu, že?!