Život holky ze zámku 2

SYNOVA NEPOSLUŠNOST (88/2)

... Celou cestu jsem byla jako na trní. Alex byl štěstím bez sebe, že bude moci být u svého otce a taky možná, že si vynutil to, co chtěl. Kristián se díval z okna a mlčel. Jeho výraz byl kamenný a rozhodný. Držel mě sice za ruku, ale mě to nijak nepřidalo. Jsem opravdu zvědavá. Po kolikáté v životě už jedu po téhle prašné zemi? Znám jí jako své boty. Je to cesta do pekel, rovnou k samotnému ďáblu. K Viktorovi.

Nikdo nás samozřejmě na nádvoří nevítal. Byla to neplánovaná natož ohlášená návštěva. Slyšela jsem, jak se Kristián hlasitě nadechl a vydechl. Jako by se připravoval. Vím, muselo to pro něj být těžké, ale on sám se rozhodl. Nemusel tu být. Alexandr vystartoval z kočáru jako namydlený blesk, kdyby ho Kristián nezadržel, tak by v tu ránu zmizel v útrobách domu.

"No, no, no, kam ten spěch?" podivil se.

"Za tatínkem, přeci!"

"Buď v klidu, ano? Tu chvilku, než se s ním střetneš vydržíš." přidala jsem. Zamračil se tak, že mu nebylo vidět pořádně do očí. Po kom ten kluk je?!

"Paní, vy?" ozvalo se ze dveří. Dobroslava.

"Zdravím tě, je doma Viktor?"

"Dobrý den, ano, jistě. Koho mám všechno ohlásit?"

"Nemusíš nikoho ohlašovat, jen nám řekni, kde je. Jeho syn se ho nemůže dočkat."

"Jeho syn... ehm, je, on je... já ani nevím. Pořád lítám mezi kuchyní a stájemi. Pořád jsem tu sama a nějak to nestíhám. Každopádně bude určitě ve své pracovně." potvrdila.

"Díky." ozval se i Kristián a zamířil do domu, ruku v ruce s Alexem.

"Prozraď mi, jak se mu daří?" zašeptala jsem, když jsem k ní došla.

"Je to mnohem lepší. Pravidelně jí, odpočívá. Už jsem v domě nikde nenašla kapku alkoholu ani nepamatuju. Poslední dobou jsem ho rozhodně se sklenkou neviděla. A paní, už ani nepolyká ty léky. Jako by se stal zázrak. Ještě by mohl někoho zaměstnat, ať mi pomůže, je to hotový očistec pro jednoho."

"Zkusím s ním promluvit, aby někoho najal. Děkuju ti." poděkovala jsem. Dokázala mi vykouzlit úsměv na tváři. Tak to vypadá moc dobře. Odešla jsem od ní a mířila rovnou do Viktorovi pracovny. Vešla jsem do dveří právě v okamžiku, kdy se otec se synem vroucně objímali. Mohli se upusinkovat navzájem.

"Co ty tady děláš?"

"Přijeli jsme s maminkou a strýčkem. Chtěl jsem tě hrozně moc vidět, ale nechtěli mi to dovolit, tak jsem si to vynutil." ušklíbl se ve vítězoslavný úsměv.

"Jak sis to vynutil?" zajímalo ho.

"Trošku jsem zlobil a něco rozbil." přiznal se polohlasem. Tak aspoň, že si to uvědomuje, i když je to zcela bezpředmětné, to vím už teď. Vyzdvihl ho do náruče a až pak se podíval na nás. Nejdříve mu padl zrak na jeho soka, tedy na Kristiána, který se netvářil moc přátelsky. Stále ta kamenná tvář. V tuto chvíli nevypadala neutrálně. Stál vlastně hnedle za dveřmi, co nejdál v této místnosti od Viktora. Až zlověstně povytáhl koutek úst a svraštil obočí. To samé udělal Viktor. Jeho výraz nebyl vůbec přátelský. Potom mu zrak spočinul na mě a celý se rozzářil. Ačkoliv se kabonil, v okamžiku už mu svítily oči a zubil se v nádherném úsměvu. Slušelo mu to. Vlasy sčesané z čela, čistě oholený. Bílá košile s vyhrnutými rukávy a černou vestou přes, ho dělaly snad ještě urostlejší. Byl úplně někdo jiný, lepší. Jako kdyby ta hromada nervů, před několika dny, absolutně neexistovala. Usmála jsem se i já. Měla jsem hroznou radost. Navíc ten pohled na Viktora s Alexandrem byl naprosto dokonalý.