Život holky ze zámku 2

HŘBITOV (91)

Jak jsem řekla, tak jsem učinila. Po snídani jsem se vydala na hřbitov. Sama. I když strýček byl pravidelný návštěvník toho smutného i děsivého místa v jednom, a to každý den, nedomluvila jsem se s ním na společné cestě. Večer jsem se mu o tom nezmínila a ještě před tím, než jsem vylezla z postele už byl dávno z domu.

Strýček si prošel peklem, od doby, co ovdověl, co nás opustila tetička Magdaléna, a to díky Viktorově z mrtvých vstání, ale myslím, si že se mu už daří mnohem lépe. Jistě, velkou bolest chová v srdci, ale už není tak uzavřený a nestraní se. Strýčka jsem měla vždycky moc ráda, vždyť velkou část života jsem ho považovala jako za svého otce, proto mě dost ranilo, když mě z tetiččiny smrti vinil, a pak se semnou odmítal bavil. Milovala jsem naše společné rozhovory a hru šachů, kterou jsem si s ním nezahrála už hodně dlouho. Tímhle karambolem jsme se odcizili, ale snažíme se to opět dát do pořádku.

Kristiána jsem od včerejška, co jsem ho políbila ve spánku pořádně neviděla. Nemám ani potuchy, co se mu honí hlavou, kdy si promluvíme a jak to vůbec dopadne. Termín svatby se blíží a já jsem čím dál tím víc nervóznější. Především z toho, jestli se vůbec vdám. Zahlídla jsem ho jen večer, jak si nese talíř s večeří do svého pokoje. Evidentně nechtěl nikoho vidět, natož s někým mluvit. Mrzelo mě to, ale chápala jsem to. Měl na to právo. Nejspíš... zachovala bych se stejně. Pokud bych se dozvěděla, že se s někým líbal, například s tou jeho milenkou Deborou, vyletěla bych z kůže. Byli jsme stejní - žárlivci. Žárlivost je hezká věc, ale v mezích, pokud se to přežene, je s tím akorát potíž, o čemž jsem se mohla přesvědčit, a to nejen v mém manželství, ale taky mimo něj. S oběma bratry. Není chvíle, kdy bych na ty dva nepomyslela. Můj život je tak úzce spojen z těmi muži, že bez nich bych vlastně ani nemohla být.

Kristiána znám od malička, vyrůstali jsme spolu, hráli si, učili se. Zamilovala jsem se do něj už jako dítě. Představovala jsem si naši společnou budoucnost. Jenže tu jsem měla spojenou s Viktorem, jeho nevlastním bratrem - provdala jsem se za něj. Prožila jsem s ním nejtěžší roky svého života. Tolik bolesti, co mi způsobil a nejen té fyzické. Tolik jsme toho zakusili. Jenže Kristián to vyřešil po svém. Rozhodl se Viktora z mého života vytrhnout dosti krutým způsobem. Tolik mi tím ublížil - na tolik let mi zavázal oči. A když jsem si myslela, že je po všem, vypuklo to. Všechno se změnilo a Viktor se vrátil. Jiný. Tak moc jiný. To jeho nové já jsem nepoznávala, bylo mi cizí, proto jsem toužila po tom starém. Tak dlouho se bránil, dlouho se vzpíral. Ale nic nevydrží věčně. Zlomil se. Vrátil se ten Viktor, kterého jsem tak moc milovala, kterého mi Kristián vzal. Vrátil se muž, po kterém jsem toužila, díky muži, kterého jsem milovala. Nenávidím tu nerozhodnost, tu nemožnost si vybrat jednoho z nich. Vybrat si lásku k jednomu. Co když si vyberu špatně? Proč si musím vybrat jen jednu polovinu svého srdce? Proč musím tu druhou zahubit, nechat shořet v prach? Proč je špatné si své proradné srdce nechat celé? Obě poloviny? Už dost! Dost nebo se z toho zblázním! Budu se vdávat - rozhodla jsem se! Už jsem si přeci vybrala! Věř, že je to ta správná volba!

Okřikla jsem se právě včas, jelikož kočár vjel do brány místního hřbitova, kde byla pochována většina mých příbuzných. Vystoupila jsem a prošla cestičkou vysypanou štěrkem až k hrobu mých milovaných rodičů. Odmetla jsem nafoukané listí ze stromů a položila na mramorovou desku květinu. Kéž by tu byli. Moje maminka s tatínkem. Ti by určitě věděli, co mám dělat, poradili by mi. Nechali by mě vyplakat se u nich na rameni, postěžovat si, sdělit své obavy, svou zkaženou nerozhodnost. Proč sis je musel vzít k sobě, Pane Bože, když víš, co jsi pro mě připravil? Tohle nebylo spravedlivé. Ty nejsi spravedlivý!

"Maminko..." špitla jsem a utřela si slzu, která mi unikla. "Neměla jsem možnost tě poznat, ale vím, že jsi byla ta nejkrásnější a nejmoudřejší žena. Tak moc ráda bych se schoulila v tvé hřejivé náruči a nechala se hladit ve vlasech, které bys mi před tím zapletla do copu. Vím, že na mě dohlížíš ze shora, kde jsi už opět s mým milovaným otcem. Oba na mě shlížíte a svým způsobem mě ochraňujete, vím to, protože bych už tu dávno nebyla. Tolikrát jsem si myslela, že umřu anebo jsem si to prostě přála. Věděli jste, že tohle rozhodnutí není na mě. Že tu mám syna, vašeho vnuka, o kterého se musím starat. Je to moje rodina, moje všechno. Škoda, že jste ho nezažili, určitě by se vám líbil. Je to sice hrozný raubíř, ale věřím, že z toho vyroste a bude hodný a laskavý. Každopádně, ráda bych vám oznámila, že se budu vdávat, tedy možná. Se svým nastávajícím - Kristiánem, vaším synovcem, si to ještě musím domluvit. Nebyli jste na mojí první svatbě ani na té případné druhé. Hrozně mi scházíte. Tak hrozně bych chtěla, abyste mi poradili, co mám dělat! Nevím, jestli dělám dobře. Nedávám mu ze sebe vše, což bych ale měla. Něco mě nutí být roztříštěná. Rozlomená, a to na dvě strany. Miluju ho, ale..." nedokázala jsem dopovědět, protože jsem si musela už vyndat kapesník, utřít slzy a vysmrkat se.