Život holky ze zámku 2

TO JAKO VÁŽNĚ? (48/1)

Otevřela jsem oči, bylo takové divné šero, navíc bolela mě šíleně hlava. Proč musím trpět migrénami! Vylezla jsem z postele a při pohledu na hodiny, které ukazovaly půl hodiny do snídaně, jsem se v klidu a nerušeně opláchla, oblékla, učísla a nalíčila. Opustila jsem pokoj, s úmyslem se jít podívat na Alexe.

Neslyšitelně jsem vešla do jeho ložnice, kde stále spal s Malým Bobešem v posteli. Kde ten se tady vzal? "Alexi, vstávej, už je ráno." polohlasem jsem se ozvala. Pohnul se, však neprobudil, zato Malý Bobeš zpozorněl a čekal, co bude dál. Lehounce jsem s malým zatřásla. "No tak, Alexi, vstávej, zlato." pokračovala jsem. I Bobeš mi pomohl, ale nejdřív jsem ho musela podrbat za uchem. Konečně!

"Mami?"

"Alexi, vstávej, bude snídaně." oznámila jsem mu, a pomohla mu se připravit opustit po ránu pokoj. Potom jsem ho chytla za ruku a společně jsme vyšli do chodby směrem k jídelně, kde jsme hned jako první narazili na sestry Jachnické. Proboha proč!

"Dobré ráno." pozdravil Alexandr, já raději mlčela.

"Dobré ráno, ty náš broučku. Jakpak jsme se vyspinkali?" promluvila první Klementina a pohladila ho po černých vlasech. Zatímco s Klaudií jsme ze sebe nespustily zrak. Klaudie se kysele ušklíbla. Tápala jsem, co má za lubem, ale hnedle jsem to zjistila.

"Zdravím tě, Alexandře. Kdepak máš tatínka? Víš vůbec, kdo je tvůj tatínek? To víš, tvoje matka to táhla s vícero muži. A říkala ti už, že jednoho zabila?" prohlásila a já myslela, že to se mnou švihne.

"Drž hubu!" vykřikla jsem na ní a dlaněmi jsem zacpala uši malému. "Ty zmije jedovatá, co si to dovoluješ? Co to tady vůbec vykládáš za nesmysly!"

"Přestaň mě okřikovat, nejsem žádnej tvůj spratek. Ptám se, zda to dítě vůbec tuší, co jsi zač! Styď se! Tino, půjdeme!" oznámila, nestačila jsem se ani nadechnout, jelikož se mi nedostávalo vzduchu! Proč?! Jestli se mě na to Alex zeptá, tak to je konec! Co já mu budu vykládat? Ještě nikdy se na svého otce nezeptal... Doufejme, že z toho stále ještě nemá rozum! Vytrhl se mi.

"Mami, proč ta paní byla zlá?"

"To nevím, Alexi. Prostě taková ona je, jiná už nebude."

"A mami? Co znamená, že jsi to táhla s vícero muži?"

"To neznamená nic, ta paní lže."

"A proč lže?"

"Protože mě nemá ráda."

"A proč tě nemá ráda?"

"Protože si myslí, že jsem jí vzala tvého tátu!" téměř jsem vykřikla, jak jsem byla naštvaná, pořád se jenom ptal...

"A mami, kdo je táta?" pokračoval, však položil otázku, které jsem se nejvíce bála. Přitom jsem tomu sama dopomohla! Mrcha, určitě dosáhla svého! Bože!

"Alexandre, pojďme na snídani, honem." vymluvila jsem se a táhla ho do té hloupé jídelny. Tam již byla Amálka, které jsem ho předala. Nebyla jsem tam sama, včetně sester a jejich rodičů ještě tetička a strýček, nějaký pár, který jsem neznala a Edvard s nějakou ženou po boku? Cože?!

Je to vážně on?! Ten Edvard, co se mi zdál jako báječný muž a přitom to je jen ulhaný podvodník? Co tady proboha dělá? Proč je u nás na snídani? Že by byl na plese? To bych si ho určitě všimla... To ten den pěkně začíná. Už to počasí mi mělo napovědět, že to nebude nic pěkného. Zbývala jediná volná židle. Samozřejmě.

Vždy musí mít individuální a hlavně fenomenální nástup. Při pohledu na Klementinu, div si vidličkou nevypíchla oko, jak se nedokázala s fascinací a okouzlením ke Kristiánovi trefit do svých úst dokořán otevřených, jsem protočila oči. Ježiši! S plynulou konverzací jsme všichni společně jedli. Ale Alex toho moc nesní a po chvíli se začal nudit, a tak ho opět napadali nějaké otázky.