Život holky ze zámku 2

SAMÉ INTRIKY (47/1)

Krásné počasí se díky Bohu, stále drželo. Žádné přeháňky ani nic podobného. Proto jsem se i dnes probudila do celkem pěkného dne. Čistý a teplý vzduch mi proudil do ložnice pootevřeným oknem, které tak bylo i přes noc. Dneska se koná ten ples! Celou dobu jsem se na něj těšila, ale jak se blížil, tak už čím dál tím míň. Bude tam Kristián - nevyhnu se tomu, abych s ním mluvila. Tohle mi do poslední chvíle nedocházelo.

Vylezla jsem z postele, převlékla se a šla na snídani. Po ní jsem si šla zabalit. Pojedu tam před zahájením, pomohu s přípravami a užiji si syna, než se s ním budu muset zase rozloučit tím, že půjde večer spát.

Nenechala jsem si připravit kočár, což byla vlastně jediná zábrana, která mi bránila vyrazit. Přesto jsem se rozhodla i se zavazadlem jít na dvůr a počkat. Řekla jsem služkám, ať mi jedna z nich přijde pomoci. Kufr, do kterého jsem si zabalila šaty na ples, mi nesla zrovna Bianka! Jiná služka prý nemohla. Jedna vařila, druhá prala, třetí uklízela, výmluv bylo dost. Za těch deset dní si u mě vroubek rozhodně nesmazala, zvláště, když si vzpomenu na to, co mi řekla do očí! Měla jsem sto chutí jí vyhodit ze služby, ale pak jsem se rozmyslela. Nemohu celkem bezproblémovou služku vyhodit, jen kvůli tomu, že žárlím. Blbost. Ničím hrozným se neprovinila. Každopádně jsem na to nezapomněla!

Před domem jsem nečekala až tak dlouho. Můj podkoní - ten nový, nebyl špatný. Mojmír, muž ve středním věku, přistavil kočár a já mohla konečně vyrazit. Však do toho přiběhl Prokop - syn našeho zemřelého správce a rodinného přítele. "Paní, počkejte, prosím." volal za mnou celý udýchaný. Ne, že bych mu to měla za zlé, ale tímhle způsobem se k tetičce a strýčkovi nedostanu, ani na zahájení plesu!

"Potřebujete něco, Prokope? Celkem spěchám, ráda bych si před plesem užila syna."

"Ano, omlouvám se. Protože, jsem vás nikdy pořádně nezastihl ve vhodnou chvíli, chci se vás pouze zeptat, na jak dlouho odcestujete?!" položil otázku a ztěžka oddechoval, zřejmě čekal až ho dohoní jeho vlastní plíce. Nad tím jsem vlastně nepřemýšlela, zda hned po plese odjedu či se zdržím den dva.

"No vidíte, nad tím jsem nepřemýšlela." přiznala jsem se mu. "Ale rozhodně tam přes noc přespím, ale nevím, zda se zdržím delší dobu. Pošlu vám list." rozhodla jsem se na konec. Kývnul, rozloučil se a já konečně mohla v klidu nasednou do kočáru a vydat se na cestu. Chápala jsem jeho starost, byl správcem a musel vědět takové věci. Cesta byla drncavá a dlouhá, jako každá jiná. Cestování mi lezlo na nervy. Zvláště, když jsem jela sama a doprovázely mě pouze provokativní myšlenky.

Najdu společné slovo s Kristiánem? Jaké to bude? Mám si s ním povídat jako by se nic nestalo? Bude mezi námi napětí? A proč se vůbec obávám já? Neměl by on? Dyť to já jsem ho donutila odejít... a právem!!! Bože, nechci na to myslet. Až to přijde, tak to teprve budu řešit. Teď se jen těším na Alexandra, mého syna. Když jsem se vrátila zpět z myšlenek, uvědomila jsem si díky pohledu z okna, že jsme u cíle. Již před vchodovými dveřmi na dvoře, na mě čekali tetička a strýček. Objímali mě a líbali na tváře, jak kdyby mě neviděli minimálně rok! Potom jsem se soustředila na Alexe, který mi vběhl do náruče a mačkal, až by mě celou umačkal. "Zlatíčko moje, ani nevíš, jak jsi mi chyběl. Stýskalo se ti?"

"Moc, maminko. Zůstaneš tu se mnou? Řekni, že už nikdy neodjedeš!" ptal se s naléhavostí v hlase.

"To víš, že ne. Tobě se snad u babičky a dědy nelíbilo?"

"Líbilo, ale tys tady nebyla." prohlásil, dal mi pusu a už se vymaňoval z mé náruče. Byl jak šídlo neposedný.

"Dědeček mi pořídil Malého Bobeše." řekl a utíkal do domu.