Život holky ze zámku 2

EPILOG (100)

Už jsem nikdy pořádně šťastná nebyla. Nedokázala jsem to.

Nebyl to sen, ale skutečnost.

Oba byli mrtví.

Uplynulo devatenáct let od toho prokletého dne, kdy se moje svatební šaty zbarvily do barvy krve. Silně mě to změnilo, už jsem se nedokázala pořádně zasmát, nedokázala jsem ocenit krásno, nemohla si užívat svět. Pouze jediná moje radost, která mi zbyla jsou moje děti. Viktorův syn Alexandr je už dávno dospělý muž. Je mu čtyřiadvacet a je tak hrozně podobný svému otci, až mě občas píchne u toho neidentifikovaného předmětu v mé hrudi, co mi tam zbyl. Za to Kristiánův potomek... vlastně, je to už taky dospělý člověk. Stále si neuvědomuji, že nedávno oslavil osmnáctiny, že už to není dítko, co se jen tak batolí a chce si hrát. Kristián by byl na Theodora pyšný. Má jeho nádherné modré oči a hnědé rozcuchané vlasy. I když jsem oba syny odnosila, po mě nic nezdědili. Každý je bezpochybně po svém otci. Bohužel začínám zjišťovat, že i vlastnostmi. Alex je panovačný, podezřívavý a bouřlivý. Za to Theo je milý, laskavý a dobrosrdečný, i když občas mě také dokáže překvapit a potrápit.

Zdědili i tu vzájemnou nenávist, která panovala mezi jejich otci. Jsou stejní jako oni. Bratři - nevlastní, kteří se nemůžou vystát. To je jediné, co mě na nich hrozně mrzí. Snažila jsem se je vychovat tak, aby se měli rádi, tolerovali se a respektovali. Snažila jsem se jim předat veškerou lásku, co mi pro ně zbyla - co byla vyhrazená pro moje děti. Selhala jsem.

Nepovedlo se mi, aby se navzájem milovali. Jeden druhého nenávidí a zároveň nenávidí otce toho druhého. Své strýce.

Nebyl problém zjistit rodinnou historii - klevety fungovaly pořád. Přeci jenom, obyvatelé tohohle kraje na něco tak velkého jen tak nezapomenou. Alex si něco málo pamatoval z dětství a když se kluci zeptali, jednoduše jsem jim odpověděla. Nehodlala jsem jim lhát.

Po tom, co se stalo toho nešťastného svatebního dne si moc nepamatuju. Jen útržky, ale ono je lepší si tu tragédii nepamatovat. Nerada na to myslím. Viktora jsem pár dní na to pohřbila do jeho hrobu, který měl již vlastně připravený a náhrobek vytesaný. Byla jsem v tom sama. Viktor neměl rodinu. Jen mě a Alexe - to malé dítě!

Kristián byl uložen do rodinného hrobu k jeho matce. Strýčkův zdravotní stav se velice zhoršil. Prodělal mrtvici a přežíval vlastně na lécích. Přežil svoji ženu Magdalenu i svého syna, který se nedožil ani třiceti let. Přesto, i když mě nebral na zřetel, jelikož jsem ho připravila o ty nejbližší, jsem se o něj snažila starat. Odmítal mě, moji pomoc i své novorozené vnouče, které se narodilo do tak smutné atmosféry. Za tři roky na to, svého jediného syna následoval a já musela zařizovat další pohřeb.

Nenáviděla jsem ten hřbitov, smuteční projevy, přijímaní kondolencí i ty černé šaty. Toužila jsem jít za nimi, všechno to skoncovat, ale nemohla jsem. Nemohla jsem to udělat kvůli svým dětem, kvůli mým milovaným synům, protože by jim už nikdo nezbyl. Nemohla jsem být až takový sobec. Zámeček, který mi zůstal jako dědictví jsem přepsala na Theodora. Panství zase Alexandrovi a já se opět po té události stěhovala do svého rodného domu, který vlastně také vlastní můj starší syn. Jedna z nespravedlností, kterou jsem vůči Theodorovi udělala. Však, zase to může vypadat, že upřednostňuji Viktora - jeho syna, před Kristiánem - jeho synem. Omyl. Copak jsem v tu dobu mohla vědět, že budu mít dvě děti a že to tahle dopadne? Chci je podělit spravedlivě, proto to Theodorovi jednou všechno vynahradím. Slibuju.

I když jsou dospělí a mohou vlastně bydlet ve svém, zůstávají tu se mnou. Jsou tak hodní, že svoji starou a opuštěnou matku nenechávají o samotě. Čekají, až umřu, až dám pokoj, ale nesmím se jim divit. Chtějí žít, a ne přežívat.

V průběhu let se mi kupodivu ještě přijelo dvořit pár bláhových nápadníků, i přes moji pověst a postavení, ale už jsem nikdy nikoho doopravdy nechtěla. Nebylo by to spravedlivé. Nechci mít u sebe někoho, koho nedokážu mít ráda, natož milovat. Neměla bych čím. Mé srdce si vzali do hrobu oba jeho majitelé. Nemohla bych mít někoho takového ve svém domě.

Do společnosti moc nechodím. Spíš jen, když jsem pozvána na kávu někým známým anebo když mě moji synové přemluví navštívit nějaký ples. Když chtějí, umí mluvit moc hezky, proto mi šeptají do ucha, že v té společnosti budu ta nejkrásnější maminka pod sluncem, která zastíní i mladé dívky, že si mě budou ostřížím okem hlídat a nedovolí kde komu, aby se mnou mohl tančit. Lichotníci. Krásně se to poslouchá a já je nechci zklamat, proto jim to vždycky se smíchem odkývám. Ale spíš žiju smutný život o samotě. Vlastně ne. Já a moje černé svědomí.

Ne nadarmo se říká: Neschováš se před ním, ono najde si tě, když jsi sám. Tvrdíš, že je nemáš, ale trpíš, když usínáš. Neschováš se před ním, je černý a nezapomíná. O to víc tě bolí, když zkoušíš sám sobě lhát.

-

"Dnes je mi čtyřicet dva let a po tolika letech jsem měla potřebu celý můj životní příběh vyprávět. Měla jsem k tomu, má drahá, dobrý důvod. Možná už sis dala dva a dva dohromady. Nejsi hloupá. Naše příběhy jsou totiž až děsivě podobné. Jsi sirotek, protože tvá matka Aurora zemřela před lety stářím a tvůj otec Edvard nás opustil z tohohle světa tak nečekaně. Tvého otce jsem měla moc ráda, jak sama víš z mého vyprávění, proto jsem neváhala a vzala si tě k sobě, tak jak si přál v poslední vůli. I po tolika letech mi věřil, že bych byla dobrá volba, pro výchovu jeho dcery.

Sama dobře víš, že jak Alexandr, tak Theodor se předhánějí, kdo ti budou více a lépe nadbíhat než ten druhý. Jsem jejich matka a moc dobře poznám, že se do tebe bláznivě zamilovali a i tobě nejsou lhostejní. Bohužel oba, viď? Mám z toho radost, ale i obavu. Ne, že bys nebyla úžasná snacha, ale spíš, že se historie pomalu opakuje. Copak nevidíš tu děsivou podobu? Dva nevlastní bratři milují dívku, ubohou sirotu, kterou mají pod jednou střechou. Své syny znám a vím moc dobře, že jsou celí po svých otcích, takže dokonale vím, že nebudou váhat a budou o tebe bojovat, klidně do krve.

Chci tě svým životním příběhem varovat. O mě stáli dva bratři a já si nemohla vybrat koho miluji víc. Nic mě nedokázalo přesvědčit a nedokázala jsem si vybrat ani do jejich smrti. Svojí nerozhodností anebo hloupostí - těžko říct, jsem je připravila o jejich životy. To kvůli mě a jejich lásce ke mě jsou mrtví. Nikdy si to nepřestanu vyčítat. Tíží to moje svědomí, které mi nedává spát. Celých devatenáct let žiju sama se sebou v pekle. A tobě bych to, holčičko, nepřála ani za nic. Vezmi si ze mě příklad a ponaučení. Vyvaruj se tomu a neudělej stejnou chybu, ať už se rozhodneš jakkoliv. I kdyby moje děti měli trpět a trhalo mě to na kusy, tak raději to než úplný konec někde v hrobě. Prosím. Buď si vyber jednoho z nich anebo je raději nech na pokoji!"

-

Dokončila jsem dlouhé, předlouhé vyprávění mého života té sladké dívence, kterou jsem nečekaně po Edvardově smrti přijala do rodiny. Možná to bude zkáza pro mé syny, ale to ukáže čas, jestli jsem jí raději neměla odehnat ode dveří svého domu. Ještě jsou mladí a pevně doufám, že doba je trošku jiná než za mých mladých let.

Uvědomila jsem si, že mě bolí na hrudi, po připomenutí si tolika detailů ze života a především připomenutí si Viktora a Kristiána. Pravidelně navštěvuju jejich hroby, ale ještě nikdy, až do této chvíle na svůj život od úplného začátku jsem nepomyslela. A tak nevinně to začínalo: 'Jsem sirotek, kterému zemřela maminka při porodu a mého otce zastřelili při lovu na vysokou zvěř. Jelikož mi je sedmnáct, tudíž nejsem dospělá, tak o můj majetek, který mi zanechali rodiče Štuberští, se prozatím stará náš rodinný přítel a správce v jedné osobě. Od svých deseti let bydlím u své jediné příbuzné, o které vím, u své tety z druhého kolene, s její rodinou. U tety Magdaleny a jejího muže Leopolda.'

A jak provinile a děsivě to skončilo. Přála bych té dívce lepší žití a ještě víc svým synům Alexandrovi a Theodorovi, aby hlavně neskončili jako jejich otcové.

Kdybych mohla vrátit čas... udělala bych tolika věcí jinak... nemuselo by se stát tolik zlého a nezvratného. Kdybych... Nemá cenu tahle polemizovat, Johano.

Musím jít dál, tak jako vždycky.

KONEC