Život holky ze zámku 2

SRDCEBOL (53)

Utkvělo mi v hlavě - vždyť jsem ho ztratila! Propukla jsem v hlasitý a nezastavitelný pláč. Nevnímala jsem nic než své emoce, které mnou doslova cloumaly. Cítila jsem se jako po ráně do hlavy, jen bolest se mnou cloumala a plnila celé mé tělo. Kůň po mém boku začínal být nesvůj, zvedal hlavu a chtěl se vymanit. Byl nervózní. Bylo mi to jedno, ani jsem nepostřehla fakt, že bych se tím měla zaobírat.

Nebylo vidět na krok, i když svítil jasně měsíc, přes husté koruny stromů k zemi prosvítalo pramálo světla. K tomu všemu mě rozbolely nohy a rozklepala zima. Jet domů by bylo stejnak nebezpečné jako tu přenocovat. Těžko bych hledala ten správný směr. Uvázala jsem koně kolem kmene stromu a sedla si na zem, zády opřená o ten stejný strom. Je to dost pošetilé a nebezpečné tu teď být a chtít nocovat, ale co! Nemám co ztratit. Po nedlouhé chvíli jsem vážně usnula.

Probudila mě přetrvávající zima a zpěv ptáků a možná i šílená bolest hlavy. Ráno. Bohudík či bohužel - to je jedno. Promrzlá, zničená a hladová jsem vstala a vydala se směrem domů. Aniž bych si to v noci uvědomila, ušla jsem celkem kus cesty, proto jsem se octnula na dvoře před svým domem coby dup. Jen co jsem předala koně do péče podkoního Mojmíra, mířila si to do kuchyně, kde jsem se hojně najedla.

"Kde jste byla celý večer a noc? Nedala jste nikomu ani slůvkem vědět. Měli jsme o vás strach!" ozval se za mými zády Radan, správce. Trochu mě vylekal, ale, co horšího se ještě může stát? Rozhodně už nic!

"Omlouvám se, neměla jsem v plánu být mimo dům tak dlouho. Jdu si lehnout, není mi příliš dobře." řekla jsem a odešla do svého pokoje, bez dalšího debatování. Převlékla jsem se do noční košile, ač bylo půl osmé a zalezla do postele. Chvíli jsem nečinně hleděla do zdi, když mě zanedlouho přemohl opětovný pláč při vzpomínce na včerejší událost. Když ho konečně najdu, tak mě nechce? Proč sakra - proč?! Co v tom je! Nechci ztratit podruhé svého manžela nadobro a pak... Je tu také Alexandr! Myšlenky se mi promítaly stále dokola, na nic jiného než na Viktora jsem nedokázala myslet. Blížil se oběd a já jsem ani nestačila zpozorovat, jak ty hodiny letí. Ozvalo se lehké zaťukání a hnedle nakoukla hlava služebné Vladěny do dveří.

"Paní, podává se oběd. Nebo si přejete obědvat zde v pokoji?" otázala se.

"Nemám hlad, není mi dobře."

"Nejste nemocná?" starala se a už vlezla dovnitř až k mé posteli. Neměla jsem sil ji nijak vyhnat. Byla to postarší ženština, taková babička a péče k ní jednoduše patřila. Sáhla mi na čelo svou vrásčitou dlaní. "Proboha, vždyť vy úplně hoříte, děvenko! Máte úplně červené oči! Musíme zavolat lékaře!"

"Nikoho nevolejte. Jsem v pořádku, jen unavená."

"Děvenko, jste churavá! Doktor je nezbytností! A dost řečí." rozhodla, nakonec se pousmála a utíkala pryč. Nač jí kárat za to, že nyní rozkazuje služebná své paní. Však byla jsem smířená s tím, že lékař dorazí. Než však přijel, uběhla hodina.

"Zdravíčko, krásná dámo. Vincenc, jméno mé. Tak co vám schází?!" spustil, jen co vešel do pokoje. Snad to nebude žádný šarlatán. Nesnažila jsem se nic namítat ani vysvětlovat. Pustil se okamžitě do své práce. "Horečka... zjevné podchlazení... pulz mizerný na mladé děvče... oči zarudlé, že by zánět spojivek? Tvář opuchlá... očividný třes končetin a zbytku těla, takže zimnice. No, řekl bych že je to obyčejné nachlazení, ale některé příznaky sem nepatří. Hlavně ten tep. Dělá mi to mírné starosti. Jestliže vás neopustí samovolně do příští návštěvy budu vás muset hospitalizovat. Předepíši vám medicínu a pak pít horké nápoje, nejlépe čaj s citrónem kvůli vitamínům, udržovat se v teple, vždyť to znáte. Nejste nachlazená snad poprvé." domluvil se smíchem. Na to nejdůležitější nepřišel... Nepřišel na to jakou nemocí trpím, nepřišel na to, že srdce mě bolí! Kdo a jakou medicínu mi naordinuje na tenhle problém?! Můj bol je láska!