Život holky ze zámku 2

DALŠÍ PITOMEC (65/2)

... To se mi snad jenom zdá.

"No, to se mi snad jenom zdá." pronesl mou myšlenku nahlas Viktor. "Co ten tu dělá?" pokračoval. Vymanila jsem se zcela z Kristiánovi náruče a položila otázku.

"Co ty tu děláš? Myslela jsem, že jsi mě včera pochopil."

"Co, včera? On tu byl i včera?" podivil se Kristián.

"Strýčku Kristiáne!" ozval se ještě Alex a radostně k němu běžel ho obejmout. Výborně. Skvěle! To mi tu scházelo!!! Ani jeden nedokáže pochopit, že je nechci mít v baráku? Že je už nechci ani vidět? Jsou mi protivní a odporní! Oba dva!

"Alexi, ty raubíři, jak se máš? Nezlobíš?" začal klábosit bratránek.

"Ne, strýčku, nezlobím. To já nikdy! Mám se dobře. Podívej, je tu i táta. Zůstaneme tu všichni a budeme si hrát?"

"No to vidím, že je tu táta. Alexi, určitě si budeme hrát, ale teď si musíme popovídat my velcí, víš? Tak běž za chůvou a my pak za tebou přijdeme, ano?"

"Dobře." kývnul na srozumitelnou a odcupital z pokoje.

"Alexi? Kde máš Malého Bobeše?" zeptala jsem se, než dočista zmizel. Koukala jsem na něj a čekala. Přemýšlel, ale pak se vyděsil.

"Já ho zapomněl ve fontáně!" řekl a už letěl. Bože... To dítě je číslo. Zaslechla jsem smích. Viktor.

"No co je?" ozval se, když jsem na něj s přimhouřenýma očima hleděla. "Je to divoch."

"Jo, tvůj syn." potvrdila jsem mu s úšklebkem.

"Co tady děláš? O co se tu snažíš?" vrátil se k předešlému rozhovoru Kristián.

"Možná o to samé, co ty." odvětil mu Viktor.

"Panové, víte co? Běžte se dohadovat někam jinam. Kolikrát vám to mám říkat, že vás tu nechci?!"

"Johano, prosím!"

"Ne, Kristiáne, tobě jsem řekla své a za tím si stojím. V mých očích jsi klesl a to dost. A ty, ty jsi sem vůbec neměl chodit! Tak prosím, támhle jsou dveře!" vyzvala jsem je k odchodu.

"Johano, já tě potřebuju, budu sem jezdit dokud mi neodpustíš a nesvolíš."

"Tak to si můžeš rovnou ušetřit cestu, protože mě k tomu nedonutíš!"

"Ale donutím." odvětil a jen jsem sledovala, jak vytáhnul pistoli, co měl zastrčenou za kalhotami a namířil ji na Kristiána. Zděšeně jsem na něj koukala a stála jak přibytá.

"Co to děláš?!" vykřikl Kristián.

"Ale copak, teď už nejsi takovej hrdina?"

"Proč tady máš zbraň?" optala jsem se.

"Protože jsem věděl, že k tobě jede."

"Jak?"

"Protože tě střežím, jak oko v hlavě, ty hajzle! Myslíš, že to skončilo? To ani náhodou!" vysvětlil Viktor Kristiánovi. "Johano, tak co? Buď to půjde po dobrém a ty svolíš nebo po zlém a já ho zastřelím. Vyber si."

"Nesvolím nikdy. Nikdy ti neodpustím a nikdy s tebou už nechci mít nic společného! Všechno, co jsem ti chtěla říct, jsem ti už dávno řekla! Dělej si co chceš! Klidně ho zastřel!"

"Johano!" vykřikl nevěřící Kristián. 'Cože? Zbláznila ses?'

"Výborná volba." řekl a stiskl spoušť. Vyšla ohlušující rána. Když jsem opatrně otevřela oči a pohlédla na Kristiána, sevřelo se mi srdce. Co jsem to jen provedla? Co jsem to jen řekla? Kristián ležel na zemi a nehýbal se. Tvořila se kolem něj kaluž krve. Kriste Pane! Co jsem to jen...