Život holky ze zámku 2

VELKÝ OMYL (51)

Hned jak jsem otevřela oči jsem rozeznala obrys pokoje. Stále jsem byla v domě tetičky a strýčka. Konečně ráno. Přesto mě neuvěřitelně bolela hlava. Že by zase migréna? Nebo... Měla jsem smíšené pocity, nevěděla, co si pořádně myslet. Ale nakonec se mi to podařilo a jako první myšlenka byla na Viktora?! Nebyla jsem si stoprocentně jistá, zda to byla skutečnost... však vzpomínky byly čím dál tím víc barvitější.

Že by to bylo vážně skutečné? Musela jsem se konečně už po těch letech přesvědčit! Nemíním brát prášky, jednou taky zkusím věřit svým očím! Za zkoušku nic nedám a to moje bláznovství musí někdy skončit! Vylezla jsem z postele, převlékla se a zbytek oblečení jsem naházela do kufrů. V první řadě musím odjet domů, abych byla z Kristiánova vlivu. Nerada ho obviňuji, že mi celou dobu lhal, ale jinak se nepřesvědčím, vždycky říkal opak než jsem viděla nebo slyšela.

Blížila se snídaně. Na chodbě jsem narazila na Amálku. "Amálko, řekni někomu, aby mi připravil kočár, zavazadla mám nahoře v pokoji." přikázala jsem a aniž bych čekala na její odezvu, mířila jsem si to do jídelny, kde nečekaně již byli všichni, snad na minutu přesně. "Dobré ráno." pozdravila jsem, posadila se a nevnímala jejich pozdravy. Všímala jsem si čistě jen jídla. Alexandr tam trochu vyváděl, ale bylo mi to dnes fuk. Ať si s ním poradí služka. Když jsem dojedla, konečně jsem zvedla hlavu k rodině. No, rodině - to jsem možná přehnala. K mým společným strávníkům, to je báječné označení. Chovám se tak trochu jako potvora. Nikdo si nezaslouží to moje jednání, vím, ale zároveň jsem naštvaná, zmatená a...!! "Ráda bych vám něco sdělila." začala jsem. Zraky všech se na mě upnuly. "Chci vám poděkovat za dny strávené tady s vámi, ale hned po snídani odjíždím zase domů - je na čase."

"Ale Johanko, víš, že tady můžeš být, jak dlouho jen chceš, zůstaň ještě." skočila mi do řeči tetička.

"Já vím, ale vážně, odjíždím. Ráda bych vás také chtěla požádat, jestli tu nemohu nechat ještě na pár dní Alexandra. Potřebuji si něco zařídit, co je velmi naléhavé a ne zrovna pěkné. Nechci ho do toho zatahovat, momentálně."

"Máš snad nějaké starosti nebo problémy? Pomůžeme ti." vmísil se do toho také strýček.

"Něco takového, ale vyřeším si to sama, nebojte se. Mohl by tu teda zůstat?"

"Samozřejmě, budeme jen rádi, když tu ještě pobude, bylo by těžké se rozloučit s naším vnoučkem." řekla tetička. Aspoň tohle mi dopadlo. Omluvila jsem se a vzdálila. To samé udělal Kristián, úplně vím, co bude následovat. Mám s ním vůbec mluvit? Má to cenu?

"Johano, co to má znamenat? Co si potřebuješ zařizovat?"

"Jednu takovou věc, nic důležitého."

"Co se stalo?"

"Nic?!" odpověděla jsem. Už mi to jeho vyptávání vadilo.

"Nelži, když to neumíš."

"Tak hlavně, že to umíš ty! No, vlastně jsme se o tom přesvědčili."

"Prosím? Co se děje?"

"Včera v noci jsi byl v mém pokoji, proč?" otázala jsem se zpříma.

"Ty jsi byla vzhůru? Protože jsi opět křičela ze spaní, bál jsem se o tebe."

"Ale potom jsi odešel."

"Ano, šel jsem si pro vodu, ty ses o mě snad také bála, kde jsem, že?"

"Nešel sis pro vodu, proč lžeš? Proč nahlas neřekneš, jak to doopravdy bylo!"

"Co tím myslíš? Šel jsem si pro sklenici vody, tahle to bylo."