Život holky ze zámku 2

SEBEVRAH (68)

Následující den, hned jakmile jsem otevřela oči, jsem věděla, že se mi nic nechce. Byla jsem unavená, i přesto, že jsem se teď probudila. Jako kdybych vůbec nezamhouřila oči. Také mi na mysl přišlo to jediné, co pořád řeším. Jak jinak. Viktor a Kristián. A tuplem jsem byla z toho unavená. Vážně mě to nebavilo, je to pořád dokola. Stále nevyřešené ani se nezdá, že by to skončilo, natož dobře.

Z ničeho nic se mi na posteli objevil Malý Bobeš. "Proboha, pse!" tak mě vyděsil.

"Báááf!" hnedle na to se ozvalo z rohu postele.

"Áá!" vypískla jsem. Tohle mi teda dělat nemůžou.

"Alexi, tys mě vyděsil! Jak to že jsi tak brzo vzhůru?"

"Lekla ses?" chtěl se ujistit. Nééé vůbec, jen jsem si málem ucvrkla.

"To víš, že jo. Už mě tahle lekat nemůžeš."

"Maminko... já bych chtěl..." nedořekl. Začali mě hlodat starosti, co mu schází. Nezajímala jsem se o něj takovou dobu a teď to mám. Ani nevím, co chce, co potřebuje. Jsem opravdu hrozná matka.

"Co by jsi chtěl?"

"Já bych chtěl... no... asi tatínka." vylezlo to z něho jak z chlupaté deky. Musím se přiznat, docela mě tím dostal. Čekala bych cokoliv jiného. "Chtěl bych, aby si se mnou hrál a abychom chodili na procházky a tak no...." pokračoval. Nějak jsem oněměla, nevěděla jsem co mu říct. Že se jeho matka rozhodla jeho otce nenávidět, že mu nehodlá jen tak odpustit a už vůbec s ním už nechce žít? "Chci, aby tu s námi bydlel. Proč tu vlastně nebydlí?" zeptal se. A co teď? Co teď?!

"To ti vážně tak moc chybí? Vždyť jste se potkali jen párkrát a na malou chvíli." ozvala jsem se, ale bylo mi to jasné. Jednoduše k němu přilnul.

"Ano." řekl a dal se do pláče. No tak to je vážně konec.

"Neplakej, ššš... Pojedeme se za ním někdy podívat, ano?"

"A kdy?" optal se mezi vzlyky. Tohle mi byl čert dlužen!

"Až bude mít čas, teď má mnoho práce, víš."

"Ale, kdy to bude?!"

"Brzy, určitě brzy." konejšila jsem ho. "A co strýček Kristián? Nechtěl bys, aby bydlel s námi? Hráli bychom si společně, co?"

"Proč by měl s námi strýček bydlet?"

"Protože ho mám moc ráda, ty ho nemáš rád?"

"Mám ho rád."

"Tak vidíš... a co kdyby se on stal tvým tatínkem?"

"Ale já už tatínka mám."

"To já vím, ale... Nechtěl bys, aby ti tatínka dělal raději Kristián?"

"Jako, že bych měl dva tatínky?"

"To zrovna ne... měl bys jednoho tatínka, samozřejmě, ten by si s tebou hrál a vychovával tě a taky učil."

"A to si můžu vybrat?"

"V podstatě... ano, můžeš. Koho by jsi chtěl radši?" optala jsem se. Chtěla jsem vědět, zda je taky tak nerozhodný jako já. A hlavně na koho padne volba. Sice bych se malého děcka ptát vůbec nemusela, sama bych si vybrala, kdo by byl pro něj lepším otcem a mně mužem, ale proč mu taky neposkytnout volbu?

"Asi tatínka, než strýčka." rozhodl. Váhala jsem, zda ho neovlivnily ty názvy. Otec a strýc, vyber si otce, bum. Ale je to jeho slovo a nebudu ho nijak zpochybňovat. Chtěla jsem se ho ještě zeptat, proč Viktora, když s Kristiánem strávil mnohem více času, ale vzdala jsem to. Můj syn chce svého otce, já chci jeho bratra. Tak to bude ještě zajímavé.