Život holky ze zámku 2

POCIT VINY (69)

Probrala jsem se v pokoji, kde jsem to neznala. Tedy vlastně znala, ale nijak detailně. Zřejmě jsem ležela na posteli v Kristiánově pokoji. První můj pohled jsem věnovala své levé ruce, která mě bolela a byla zavázaná. Možná sobecky jsem ji obětovala pro nic. Vážně, už bych se nedivila, kdyby mě nechali zavřít do ústavu. Cítila jsem se hrozně. Nejen vůči sobě, jak jinak, ale taky vůči druhým.

Chovám se jak rozmazlenej fracek!

Vlastně, proč jsem v posteli? Nepamatuji si, že bych si lehala. Chtěla jsem vstát, ale byla jsem jak mátoha, neměla jsem žádnou sílu. "Prosím tě, lež!" ozvalo se hrubým hlasem na druhém konci pokoje. Když jsem tam vzhlédla, spatřila jsem bratránka, opírající se o stěnu u okna. Vůbec bych si ho nevšimla, kdyby se neozval. V tu chvíli jsem se hrozně zastyděla a chtěla mu raději jít z očí. Nemohla jsem se už na něj ani mrknout. Hanbou bych se propadla, kdyby to šlo, tak minimálně o tři patra! Pokusila jsem se vstát znovu. Přeci nemůžu být tak slabá, abych se nepostavila na vlastní nohy. "Mohla bys mě poslechnout a jednoduše zůstat ležet? Ztratila jsi celkem dost krve a omdlela. Neudržíš se na nohách, takže se přestaň o něco pokoušet a lež!" přikázal.

I když jsem ho vyslechla, neposlouchala jsem ho. Nejvíce jsem toužila se z tohoto pokoje, z tohoto domu dostat dostatečně daleko. Podařilo se mi se dostat do sedu. Točila se mi hlava, ale i přes to. Slzy na krajíčku, obrovská chuť utéct a při tom velká bezmoc. "Posloucháš mě vůbec?" ozval se znovu. Nedbala jsem na něj, pokoušela jsem se dál, ale v tom jsem zaslechla přibližující se kroky. Honem, honem! Nedokázala jsem přemoci to motání hlavy a rovnováhu. Náhle si ke mě přiklekl a hleděl mi do tváře. Nemohu se tu rozbrečet, už tak v jeho očích musím být za šílenou hysterku!

"Musím jít." pípla jsem téměř neslyšitelně a drala se na nohy. Chytnul mě za šaty a stáhnul zpět na postel. Mohl si se mnou dělat, co chtěl, byla jsem jak hadrová panenka.

"Nikam nepůjdeš, vždyť ani nemůžeš. Jsi slabá." namítl. Ano, jsem slabá, máš takovou neskutečnou pravdu! Jsem vyloženě slaboch! Tak moc se stydím... já tady nemohu ostat déle, už ne!

"Musím jít!" zopakovala jsem mu to s naléhavostí v hlase. Proč mě nechápe a nenechá jít? Já musím odejít! Určitě to není tím, že by se strachoval o mě jako o mě, ale pouze o schránku mé osoby.

"Nikam nepůjdeš."

"Ty to nechápeš, já musím odejít. Nemůžu tu zůstat už ani minutu."

"Cože... Johano, lehni si a lež."

"Poslouchej mě přeci, já vážně musím jet. Musím domů!"

"V tomhle stavu nemůžeš cestovat a konec debaty!" ukončil rozhovor, sebral se a odešel. Tragikomická situace, jak se dva lazaři dohadují, jak na tom ten druhý je. Nemíním tu sedět natož ležet, nemíním se tu vůbec zbytečně zdržovat. Musím pryč. Nemůžu být v jeho přítomnosti, po takové hanbě. Neměla jsem to dělat, ani na to pomýšlet! Chtěla jsem být zajímavá nebo jen, aby mě litoval? Jsem hrozná blbka! Pomalinku jsem se přesunula ke konci postele, chytila se nohy, která vedla až ke stropu a vydrápala se nahoru. Byla jsem ráda, že aspoň to motání ustupovalo. Měla jsem pocit, že se cítím jistější. Ale byl to jen pocit, zase rychle ustoupil. Už, už jsem byla u dveří, když mi je těsně před tím, než jsem mohla dosáhnout na kliku otevřel samotný Kristián. "Proč neležíš? Máš snad někam namířeno?" otázal se. Stáli jsme těsně u sebe, hleděli jsme si do očí. Nejen, že mi bylo sakra trapně, ale hlavně bylo mi až špatně, všechno se ve mě svíralo. Jeho pohled ve mě vyloženě vypalovat díru. Musela jsem uhnout, nedalo se to vydržet.

"Ty to nechápeš, musím odtud pryč."

"To máš pravdu, nechápu to a dokud ti nebude lépe, aspoň dokud se pořádně nebudeš držet na nohou, tak to i odmítám chápat."