Život holky ze zámku 2

ZMĚNA (78)

Dorazili jsme domů, ale každý do svého, jak jinak. Viktor se od nás odpojil hned jak se na cestě objevila křižovatka a my s Kristiánem jsme neprohodili jediné slovo. Dneska se toho stalo mnoho, a to nejhorší máme za sebou. Nic horšího než dvě mrtvoly mě už nepotká. Jednu strašidelnou kapitolu bych mohla konečně uzavřít. Vyrazila bych také svou cestou, ale nemohla jsem nechat u strýčka svého syna.

Zase ho nechat samotného, bez matky, bez zájmu. A navíc, měla jsem dojem, že mě tu stále něco drží, a to další rozmluva s Kristiánem.

U panství jsme seskočili ze svých koňů, předali je do rukou podkoního a pokračovali dále do domu. Tak nějak jsem nevěděla, co dělat. Mám si jít nejdřív zabalit, najít své dítě nebo zastavit kroky bratránka a začít mluvit? "Bože, kde jste tak dlouho? Bála jsem se o vás, panstvo. Jen tak jste se sebrali a odjeli, beze slova! Oběd je dávno studený! Ke stolu a honem, pan Leopold na vás čeká!" začala Amálka mluvit ještě dřív, než jsem ji spatřila.

"Omlouváme. Byla to neodkladná záležitost, viď Kristiáne?"

"Samozřejmě." odvětil a namířil si to do jídelny. Upřímně, měla jsem vyhládnuto.

Strýček seděl na svém obvyklém místě, nad prázdným talířem a s prázdným pohledem. Nad čím dumal? Bylo mi ho tak líto. Nesnášela jsem představu, že se tak moc užírá a trápí. Byl to poslední člen mé rodiny. Trhalo mi to srdce. "Dobré odpoledne, otče."

"Dobré, strýčku. Nemusel jsi na nás čekat. Měl ses najíst. Jak se máš?" zapředla jsem rozhovor.

"Děti!! Kde jste? Měl jsem obrovský strach, potom co se stalo. Tohle mi nesmíte dělat. Musíte mít hlad, posaďte se. Můžete nosit na stůl."

"Promiň mi, otče. Abych byl upřímný..." začal, ale zarazil se. Jen ať mu neříká pravdu, i když to dopadlo dobře, neznamená to, že to dobře udělá i strýčkovi na duši. "Jeli jsme se s Johanou projet do lesa, nadýchat se čerstvého vzduchu. Bylo toho na nás trochu moc. Nezlob se."

"Kristiáne, nezlobím se, ale prosím tě, příště tu nech aspoň nějaký vzkaz. Dobrou chuť." popřál, když jsme měli pokrm každý před sebou.

Po obědě, který vlastně byl většinou tichý, jsem našla Alexandra, abych s ním strávila trochu času hraním. Cítila jsem se báječně v jeho přítomnosti. Byl šťastný, veselý, usměvavý a živý. Pořád někam utíkal, chvíli neposeděl. Rostl jako z vody, už to nebylo to miminko v zavinovačce. Čím více rostl, tím mi připomínal... jistě - jeho otce. Černé vlasy, zelené oči. Miluji je tak moc, až je začnu nenávidět!

"Alexi, teď musím jít za strýčkem Kristiánem, ano? Budeš si zase hrát chvíli s Martou."

"Můžu jít taky?" optal se.

"Broučku, my si budeme povídat o dospěláckých věcech. Tam špunti jako ty nemůžou být." řekla jsem a začalo ho lechtat. Vrtěl se tak a chechtal jako by na něj skočil pytel blech. Byla jsem vděčná, že nemá tu svoji panovačnou náladu, kdy by trucoval. Vzal to s nadhledem. Jen co jsem byla na odchodu, věnoval se dál svým hračkám spolu s Martou, která se mu věnovala.

Uvažovala jsem, kde bych mohla začít hledat. Když budu mít štěstí, tak bude u sebe v pokoji a když smůlu tak nebude vůbec v domě ani na zahradě. Vlastně bych se tomu nedivila. Musí mu být hrozně. Vzdal se v minutě něčeho, co chtěl celý život. Obětoval se. Kvůli mě. Jsem zrůda, když se tohle kvůli mě děje, sobec, že to dovolím. Co jsem to za člověka? Musíme si promluvit, ať se mu to líbí nebo ne.

V pokoji, samozřejmě nebyl, jak jinak. Zkusila jsem knihovnu, bez úspěchu. Salónek, společenskou místnost, stáje - nic. Kočár ani jeho kůň nechybí, musí být někde tady. Vypravila jsem se do zahrady. V zadní části, tam kde stál venkovní altán, uvnitř seděl. Nešla jsem k němu rázným a rozhodným krokem. Pořád mě něco nutilo si dávat pozor a otálet. Však pomalým krokem, ale došla jsem tam.