Život holky ze zámku 2

VÁHÁNÍ (98)

Když to tak shrnu, z toho pokoje, který se každým okamžikem snad ještě zmenšoval jsem nevylezla dva dny. Tím nic neděláním a užíráním se myšlenkami, jsem si lhůtu krátila na polovinu. Do svatby chybí dva dny. Samozřejmě se na mě domáhal Kristián, strýček, služebnictvo, můj syn. Odmítla jsem komukoliv otevřít. Jen jednou, Amálce, která mi přinesla alespoň večeři. Nevěřila jsem tomu, ale blížící se svatba, neplánované dítě, budoucnost s Kristiánem a minulost s Viktorem mi dalo pořádně zabrat. Nemohla jsem spát. Bolela mě hlava. Věčně jsem po pokoji pochodovala anebo nečinně ležela v peřinách.

Zrovna, když jsem se plížila ven, na čerstvý vzduch, protože jsem už v té místnosti nemohla vydržet, mě vylekal Kristián, který vyšel z domovních dveří.

"Tak konečně jsi opustila své komnaty?" tón jeho hlasu se mi vůbec nelíbil. Naštvaný, posměšný, ironický. Kdyby to šlo, okamžitě bych se otočila na patě a utekla zpátky mezi ty čtyři zdi a vyhnula se nadcházejícímu rozhovoru, který mě stejnak nemine.

"Potřebuju na čerstvý vzduch."

"Mohu jít s tebou anebo tě budu svojí přítomností obtěžovat?!"

"Proč bys mě měl obtěžovat?"

"Prostě mi to tak připadá, nato, že se máme za dva dny brát se mi vyhýbáš, nemluvíš se mnou. Něco se stalo a já nevím co. Mám pochybnosti, tolik otázek, na které mi chybí odpovědi, ale nemám ani šanci se tě optat. Co se sakra, děje?! Proč se mnou nemluvíš, Johano?"

"Pojď, prosím, ven, sedneme si do altánku a promluvíme si, dobře?" vybídla jsem ho a podala mu ruku. Beze slova se mě chytnul a přesunuli se na zahradu. Venku bylo krásně. Slunce svítilo a hřálo. Všude kvetly květiny a voněly. Ptáci zpívali a echem se to vracelo. Byla bych nad míru spokojená, kdybych si neuvědomila o pár minut později, že vedle mě sedí muž a čeká na odpovědi. O všem jsem za tu dobu, co jsem byla zavřená ve svém pokoji přemýšlela. Probírala jsem to zepředu i zezadu. Vlastně jsem v tom nenašla nic špatného, jen všechno blokoval můj strach a jistá panika.

"Řekni mi, co se děje." začal.

"Mám jen strach." přiznala jsem.

"Strach ze svatby, ze mě, ze společného života nebo z čeho?"

"Tak nějak. Nesmíš si to brát osobně. Všechno to je ve mě. Bojím se svatby, protože to je velký závazek, který se nezadržitelně blíží. Bojím se života s tebou, ale jenom proto, že si nejsem jistá, zda ti můžu dát to, co chceš, to co by sis zasloužil."

"A co bych si podle tebe zasloužil?"

"Zasloužil by sis někoho, kdo by tě miloval z celého svého srdce. A i když bych to ráda změnila, nemůžu to hned napravit."

"Vím, že tvá láska ke mě není stoprocentní, ale jsem moc rád a šťastný, když alespoň půlku tvého srdce mám. Vždyť to víš. Jsi pro mě vším. Nebudu ti ani lhát - to že miluješ Viktora mi pije víc než krev, ale dokážu se s tím poprat. A víš proč? Protože tě miluju. To ty mi dáváš tu sílu." řekl, usmál se a políbil mě do vlasů. "Myslím, že tohle je jen ta předsvatební panika a stres. Už dneska na tom pracují, ale zítra se služebnictvo nezastaví. Co se pro nás změní? Nic. Jen budeš mít nový prsten na prstě a bude existovat list stvrzující naše manželské pouto. Opravdu se není čeho bát, Johano. Nebo... nebo si mě nechceš vzít? Rozmyslela sis to?" jeho hlas prozrazoval nervozitu, úzkost. Možná až nevhodně dlouhou dobu jsem mu neodpovídala. Neslušně jsem ho napínala. Proč? Sama nevím... Ale v jednom neměl pravdu. Něco se změní. Vlastně - všechno se změní.

"Ne, nerozmyslela. Samozřejmě si tě chci vzít, jen bych ti nerada zkazila život."

"Jsem moc rád, že se tvé rozhodnutí nezměnilo, ale jak si můžeš myslet něco takového?"