Život holky ze zámku 2

VÝHRA (77)

Nevím, za jak dlouho jsem přijela k Černé perle po Kristiánovi. Ujel mi tak, že jsem ho měla jen taktak na dohled. Viděla jsem ho, jak už míří do domu. "Počkej! Kristiáne, počkej na mě!" zakřičela jsem zadýchaně. Kupodivu opravdu počkal, na to, jak přede mnou prchal na koni, kterého málem strhal. Díval se na mě ne naštvaným, ale spíše unuděným a otráveným pohledem.

Došla jsem k němu a trochu provinile mu pohled oplatila. Měla jsem sto chutí se vrátit k tomu našemu rozhovoru, ale nehodilo se to. Toužila jsem mu dát aspoň jednu pusu, ať už je za těmi dveřmi, před kterými stojíme, cokoliv. Nedostávalo se mi odvahy, tak jsem ho aspoň chytla za ruku. Podíval se na místo doteku a vypadalo to, že snad trochu zjihl. "Musíme si promluvit." zašeptala jsem a cítila, že na mě jde opět brečící nával. Zahnala jsem ho, ale nedokázala jsem zabránit slzám vstoupit do očí.

"Domluvili jsme." odvětil mi, vymanil se ze stisku a vyrazil dovnitř domu. Nezdržovala jsem se a šla za ním. Dovedl nás k tomu salonku, kde se včerejší slet událostí udál. Odmítala jsem si připustit, co by mohlo nastat. Odmítala jsem na to jen pomyslet, i když to bylo téměř nemožné už jen z holé přítomnosti zde.

Kristián se zarazil v otevřených dveřích, přes jeho ohromná záda jsem neviděla ani ň. Po nepatrné chvilce mě začalo rozčilovat, že ještě stále nic nevím a víc a víc mě přepadat obavy, že pár metrů ode mě je mrtvý Viktor.

"Kristiáne? Uhni!"

"Ne, zůstaň tam."

"Cože?! Chci to vidět, co tam je, pusť mě tam, uhni mi z cesty!"

"To nechceš vidět, věř mi." řekl a dokonale se otočil čelem ke mě, abych nemohla vidět ani milimetr za ním. Zamračila jsem se.

"Nebudu se tady s tebou dohadovat. Prostě udělej místo, chci do toho pokoje!" pomalu jsem vykřikla, aniž bych se obávala, že někdo třeba ze zaměstnanců nebo z Oldřichových poskoků přiběhne, co se tu děje. Vyběhla jsem proti němu a odstrčila ho. Trochu zavrávoral, ale zachytil mě téměř do náruče, ale podařilo se mi z části procpat do dveří a obličej nasměrovat do vytouženého pokoje.

Naskytl se mi pohled, který jsem opravdu neměla vidět. Proč jsem neposlechla? Musela jsem zavřít oči. Však i přes zavřená víčka se mi zatemnilo do ruda. Do ruda jako je rudá krev. I když jsem se snažila pořád jsem viděla krev. Mnoho rozlité krve po podlaze. Znovu jsem je otevřela. Pohled mi padl na neznámého mrtvého muže, kterého obklopovala velká červená louže. Krev nebyla však společnicí jen té mrtvoly. Byla totiž po celém pokoji ať už v kapkách nebo cákancích.

"Kde je Oldřich s Viktorem?" zeptala jsem se ochraptěle. Musejí být někde v domě.

"Běž pryč z tohohle baráku. Bůh ví, co nás ještě čeká. Nechci, abys tady byla. Jeď domů, já Viktora najdu."

"Nedoufáš, že tě poslechnu, že ne?"

"Johano, já nežertuju!!!" zařval, že by to slyšel i hluchý. Vyděsilo mě to, ale ne natolik, abych uprchla. "Kdyby se tu cokoliv zvrhlo... nedokázal bych pak žít s představou, že jsem to způsobil. Chci tě mít v bezpečí!" pokračoval už s jemným tónem.

"Nápodobně. Takže, půjdeme?" odpověděla jsem. Bylo znát, že by mi odvětil něco nelichotivého, ale mlčel. Pochopil dobře, že to nebylo vybídnutí ke společnému odchodu z tohohle místa, právě naopak. Museli jsme jít hlouběji do domu, prozkoumat každý pokoj a najít konečně Viktora! Už jsem nějak nemohla snášet tu nevědomost.

Z nenadání jsme uslyšeli dutou ránu. Někde nad našimi hlavami. Podívali jsme se na sebe překvapeně a možná i vyděšeně. Nečekala jsem a utíkala ke schodům, které vedly do druhého patra. Snažila jsem se je brát po dvou, ale když se mi už třikrát pod nohy dostaly šaty a následoval pád, vzdala jsem snahu se tam dostat o pár vteřin dříve. Upřímně mě překvapovalo, kde se najednou ve mě bere tolika statečnosti a odvážna. Zarazilo mě, že nahoře, všude po podlaze se objevovaly kapky temně červené krve. Co se tu proboha dělo? Jen ať to není Viktorova krev.