Život holky ze zámku 2

HODINKA PRAVDY (49)

Probudila jsem se dnes již podruhé a bylo pět odpoledne. Chvíli jsem bloumala po pokoji, ale pak jsem dostala chuť si procvičit prsty. Došla jsem do salónku, kde se nacházel klavír. Zlehka jsem rozeznívala tóny do pochmurných melodií. Známých i vymyšlených. Nevím, jak dlouho mi to vydrželo, ale přineslo mi to i posluchače.

Narazila jsem na něj, když jsem přestala hrát a chtěla odejít od nástroje. Kristián. Opíral se o dveře se založenýma rukama. Jak dlouho už tu stojí? Hleděli jsme si do očí, prozatím beze slova. "Tak jak bylo s Klementinou?" prolomila jsem ticho.

"Skvěle." odvětil. "Jaké to bylo zase s Edvardem?" pokračoval. Čekala bych snad cokoli, ale tohle tedy ne.

"Uhodil jsi ho."

"Zasloužil si to!"

"Kristiáne, víš, přemýšlela jsem. Proč se navzájem trápíme? Slíbil jsi mi, před mnoha lety, když ses vydával za Gabriela, že mě už nebudeš citově týrat, ale ty to děláš! Kristiáne, mě to bolí!"

"Jsem si toho vědom."

"To je všechno, co mi řekneš? Nedávno jsi mě žádal o odpuštění... Díky tomu, co předvádíš, přišlo vniveč. Proč jsi ho chtěl, když jsi ho teď právě pohřbil?!"

"Nejraději bych se sbalil a odjel někam daleko." prohlásil.

"Chceš mě zase opustit?"

"Nevím." odpověděl. Tvářil se smutně. Nebyl to už žádný chlapec, ale dospělý muž. Krásný a urostlý. "Nekoukej na mě jako raněná laň." řekl polohlasem. Měla jsem pocit, jako bych ho ztrácela. Mrkáním jsem musela zahnat slzy.

"Mě už to nebaví se pořád hádat a dělat si naschvály."

"A ty si myslíš, že mě to baví?"

"Předpokládala jsem, že ano. Proč máš ještě milenku?"

"Johano, nezačínej s tím zase!"

"Jak chceš, zítra odjíždím."

"Proč?"

"Protože mám domov jinde, tady jsem jen na návštěvě." odvětila jsem a chtěla odejít z místnosti. Však Kristián mě zadržel.

"Co tu budu dělat, bez tebe?!"

"Můžeš být s Klementinou třeba. Může na tobě oči nechat. Nebo tady je Debora. Anebo jsi chtěl odjet, ne? Máš na výběr z tolika možností." odvětila jsem.

"Nech toho!" naštvaně odvětil.

"Jak ty na mě, tak já na tebe. Nemůžu za to, že se chováš jako idiot! Kristiáne, přestaň, prosím tě!"

"Co teď s námi bude?"

"Dobrá otázka, ale já odpověď neznám. S dovolením, chtěla bych odejít, Kristiáne."

"Ne, nechoď. Nejdříve mi řekni, zda ke mně něco cítíš, prosím." požádal a políbil mě jemně a krátce na ústa. Chtěla jsem si uspořádat nějaké myšlenky, ale nešlo to. Nedokázala jsem myslet. Také jsem mu chtěla říci pravdu, ale zároveň ho vytrestat. Byla jsem na vážkách k čemu se přiklonit.

"I přes fakt, že jsi mě využil a vyspal ses se mnou, aniž bych to plně věděla, a stále ještě udržuješ vztah se svou milenkou, kterou jistě ne náhodou přivedeš na ples a promenáduješ se s ní tu a nejen s ní. Líbáš se s ní a já jsem donucena žárlit, až mě to ubíjí, chováš se jako pitomec, říkáš a děláš unáhlené závěry, flirtoval jsi s mou služkou v mém vlastním domě a chováš se jako Viktor, jako pomatenec a dokonce i přes fakt, že mi lžeš a sám nevíš, co vlastně chceš, tak tě i přes to miluju. Už jako dítě jsem se do tebe zamilovala, měla jsem tě velmi ráda. Pak jsi mi zlomil srdce. Přišel do mého života někdo jiný. Neznala jsem ho tak dobře jako ty, ale zamilovala jsem se podruhé. Byla to tvrdá a krutá láska, ale byla. Pak Viktor zemřel a ty jsi mě párkrát pozlobil svými dlouhotrvajícími cestami mimo domov. Však bylo mi srdce zlomeno znova, tentokrát Edvardem. Uběhlo mnoho let a ty ses pak objevil v mém domě, prostě jsi tam stál. A já si uvědomila, to, co jsem snad celý život potlačovala v sobě. To, že jsem tě milovala po celou tu dobu, od prvního dne, kdy jsem tě spatřila - až do dnes." dokončila jsem svůj monolog.